Neurodiverzita a nepolapitelné hledání práce

(V nedávném podcastu Jordan Peterson a Glenn Loury vznesli otázku, zda mohou v ekonomice existovat pracovní místa pro osoby s určitými omezenými kognitivními schopnostmi. Jaká je odpověď?)

V nedávném podcastu, Jordan Peterson je doplněn ekonomem Brown University Glennem Lourym, aby diskutovali o dynamice „kognitivní nerovnosti“ a o tom, zda může být v pracovním světě místo pro lidi s omezenými kognitivními dovednostmi. Je to rozhovor, který stojí za zmínku částečně kvůli dosahu Petersonových podcastů – má více než 5 milionů odběratelů svého kanálu YouTube. A je pozoruhodné, že oba muži, obvykle podezřívaví k sociálním programům, s dojetím mluví o tom, proč by hledání zaměstnání pro osoby s omezenými kognitivními schopnostmi mělo být mnohem vyšší prioritou, než je tomu v současnosti.

Peterson vypráví o své zkušenosti se snahou najít stálou práci pro pacienta s velmi omezenými kognitivními schopnostmi. Nakonec pacientovi pomůže najít místo dobrovolníka v charitě, aby se po krátké době dozvěděl, že ho charita nechce dál držet. "Šel jsem a mluvil jsem s ředitelem charity a řekl jsem: "Nemůžete toho chlapa vyhodit, protože ho to zabije." Je mu 40, má dobrovolnickou práci v charitě a dostane výpověď. Jak se z toho sakra vzpamatuješ?" Tato zkušenost Petersona rozzlobí kvůli nepružnosti charitativní organizace a dalších organizací, které tvrdí, že jsou soucitné. "Bylo prakticky nemožné najít pro něj výklenek." A zkusil jsem to s jeho matkou, která se mu mimořádně kladně věnovala. Tři roky jsme se ho snažili někam zařadit, ale bylo to prakticky nemožné."

„Existují určité druhy nerovnosti, které žádná daňová, programová ani sociální politika neodstraní,“ dodává Loury. „Co bychom například měli dělat s lidmi, kteří jednoduše postrádají kognitivní schopnosti konkurovat v naší ekonomice? Co děláme s lidmi, jejichž intelektuální schopnosti jsou tak omezené, že je zaměstnavatelé zdráhají najmout, takže najít pro ně nějakou stálou práci je téměř nemožné? Smutným faktem je, že takoví lidé existují v jakékoli společnosti.“

Loury dále vysvětluje, že „si byste mysleli, že tento problém spadá do kompetence liberální politiky, která považuje pomoc znevýhodněným za morální imperativ (nebo si ji prohlašuje). Ale levice mlčí, vzhledem k jejímu zaměření na výhody spíše než na práci, stejně jako její neochotě uvažovat o jakémkoli problému, který by se mohl dotýkat inteligence. Pro Loury je to nepřijatelné. Peterson prohlašuje: „Máme problém a nikdo mu nebude čelit, pokud mohu soudit, liberálové nebo konzervativci. Deset procent populace nemůže skutečně fungovat ve složitém kognitivním prostředí, a to je to, co vyrábíme, aby všichni žili.“

Ani Peterson, ani Loury nenabízejí podrobný plán na lepší integraci osob s omezenými kognitivními dovednostmi do zaměstnání. Nyní však stačí, když tuto otázku nastolili a zpochybnili převládající myšlenku v kruzích politiky v oblasti zdravotního postižení, že naše současné strategie zaměstnanosti „konkurenční integrované zaměstnanosti“ jsou na správné cestě.

Během posledních tří desetiletí od schválení zákona o Američanech se zdravotním postižením vznikla ve Spojených státech rozsáhlá síť programů pro zprostředkování zaměstnání pro dospělé s vývojovým a mentálním postižením. Tyto programy identifikují zájemce o zaměstnání, vyjednávají se zaměstnavateli, informují zaměstnavatele o vládních mzdových dotacích a daňových pobídkách a poskytují průběžné pracovní koučování a podporu při řešení problémů.

Programy se v průběhu let zlepšily a umístí segment svých dospělých. Ale mezi těmi s vážnějšími intelektuálními mezerami nebo zvláštním chováním, umístění a zejména udržení se ukázalo jako nepolapitelné. Mezi dospělými s autismem je největší a nejrychleji rostoucí z vývojových rozdílů, míra zaměstnanosti se od počátku 1990. let výrazně nezvýšila.

Mnozí z nás v neurodiverzitě a souvisejících oblastech zaměstnání by uvítali další úvahy od Petersona a Louryho – a dalších, kteří obvykle nejsou spojeni se zaměstnáním se zdravotním postižením. Oba muži přicházejí na toto téma s uznáním důležitosti pracovních míst, hlubokými znalostmi společenských iniciativ a potřebným kritickým pohledem na vládní programy.

Je jasné, že současný systém zaměstnávání lidí s intelektuálními nebo behaviorálními rozdíly potřebuje více než jen malé šťouchání, více než několik dalších „souborů nástrojů“ ministerstva práce nebo webinářů o osvědčených postupech/kvalitních pracovních místech. Potřebují přehodnotit vytváření pracovních míst v běžném i společném prostředí.

Rostoucí zaměstnanost v prostředí hlavního proudu nadále trpí absencí finančního modelu, který by podněcoval nábor a udržení. Současné daňové pobídky a dotace mají menší dopady. Jaké další pobídky by měly větší dopad? Kolik by stály? Odkud by se vzaly peníze? A co kultura pracovní síly, flexibilita a trpělivost, které jsou ještě potřebnější než finanční pobídky? Jak toho má být dosaženo? Jak Peterson zjišťuje, většina institucí, které vychvalují svůj soucit – charitativní organizace, vysoké školy a univerzity, velké neziskové organizace – dnes nedělají v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením téměř nic.

Kromě omezeného běžného zaměstnání bylo v posledním desetiletí vidět méně a méně příležitostí pro osoby s nejtěžším postižením ve společných pracovních prostředích a dílnách. Spíše než opustit tyto instituce bychom měli hledat způsob, jak je znovu vybudovat. Jaké typy nových pracovních úkolů lze provádět v těchto nastaveních a/nebo v pracovních skupinách pod ZdrojAmerika a podobné struktury? A pokud bychom v těchto podmínkách chtěli dosáhnout minimální mzdy, jaké by to byly náklady?

Ironií, kterou Peterson i Loury ocení, je, že mezi běžnou pracovní silou v postpandemické ekonomice se pracovníci pomalu vracejí do práce (civilní pracovní síla je stále o více než půl milionu pracovníků nižší než před pandemií). i při růstu populace), míra odvykání je blízko historických maxima pracovní místa jsou považována za samozřejmost. Naproti tomu pracovníci s vývojovými rozdíly hladoví po práci (mít každý den kam jít, věnovat se smysluplné činnosti, mít roli ve společnosti) – i když jsou to právě oni, kdo mají největší potíže najít nebo udržet zaměstnání.