Japonsko je připomínkou toho, jak situační je dnešní inflace „Hawk-ery“.

Co se stane, když slova ztratí svůj význam? Konfucius dal jasně najevo, že v takovém scénáři trpí svoboda, a zdá se, že by mohl být znovu ospravedlněn.

Pro pozadí se podívejme na současnou diskuzi o inflaci. Podle současných inflačních jestřábů všechny vládní výdaje uvolnily masivní, ceny zvyšující „poptávku“. Důsledkem jsou prý vyšší ceny zrozené z „nadměrné poptávky“. Dokonce i konzervativci činí toto podivné tvrzení; zvláštní za prvé proto, že neexistuje nic takového jako „nadměrná poptávka“. Více o tom za chvíli.

Zatím se nenechme mýlit ohledně určité daně, kterou jsou vládní výdaje. Signalizuje těžbu vzácných zdrojů ze soukromého sektoru, které přidělují lidé s příjmením jako Pelosi a McConnell. Neviditelné u vládních výdajů je gargantuovské. Co by mohli jedinci motivovaní ziskem dělat s tak vzácnými zdroji v soukromém sektoru?

Přesto stojí za zmínku, protože konzervativci i liberálové přijali stranu poptávky, kterou by vládní výdaje, kdyby něco, snížily poptávku. Přemýšlejte o tom. Poptávka je určitým výsledkem výroby, která jí předcházela, a vládní výdaje jsou určitou daní za produkci.

Odtud, doufejme, čtenáři mohou vidět chybu v argumentu celkově. Veškerá poptávka opět vychází z nabídky, což znamená, že obě strany jsou neustále v rovnováze. Vláda nemůže zvýšit poptávku tak moc, jako ji může přesunout z produktivních rukou do těch línějších. Není zde žádný „přebytek“ vedoucí k vyšším cenám. Je zvláštní, že konzervativci propagují tuto fikci. A jsou, včetně prominentních jmen jako Phil Gramm, John Cochrane atd.

Potom je zvláště zvláštní, když Trumpovi přívrženci nebo přívrženci George W. Bushe jako Karl Rove bouří představu, že vláda je nějaký druh „jiného“ schopného stimulovat inflaci prostřednictvím výdajů. Pokud ano, inflace by za Donalda Trumpa prudce vzrostla a George W. Bush. Vlastně dolar dělal kolaps (skutečná inflace) za George W. Bushe (viz dolar versus zlato, ropa a každá významná zahraniční měna v letech 2001-2009), ale o Bushových letech se konzervativci nezmiňují, po nichž demokraté zdánlivě zapomněli definici inflace.

Deficity údajně také způsobují inflaci, jako by půjčování bylo nějakým „jiným“. Viz výše, pokud vás zajímá, co říkali dnešní inflační jestřábi v minulosti.

Tím se dostáváme do Japonska. Pokud by vládní výdaje byly ve skutečnosti známkou „nadměrné poptávky“ vedoucí k inflaci, je jistě pravda, že Japonsko by již dlouho existovalo jako moderní varovný příběh o děsivém inflačním dopadu vládních výdajů.

Jak brzy zapomeneme, jak zákonodárci v Japonsku utrácejí po celá desetiletí keynesiánským způsobem s okem na „stimulaci“ skomírající (v relativním smyslu) japonské ekonomiky. Kromě toho, jak by to diktovala logika, žádná taková stimulace neexistovala. Je smutné, že něco tak základního vyžaduje konstatování, ale politická alokace vzácných zdrojů je ta nejkrutější daň ze všech. Podnikatelé a podniky potřebují kapitál k expanzi a vládní výdaje zmenšují kapitálovou základnu a zároveň neoptimálně zaměstnávají fyzické a lidské zdroje.

Na všech těchto falešných stimulech na straně poptávky v Japonsku je pozoruhodné, že jich bylo hodně deficitní výdaje. Abychom byli upřesnění, od roku 2017 japonský dluh jako procento HDP raketově vzrostl na 225 %. Podle současných neoinflacionistů by tato smrtící kombinace vládních výdajů s „deficity“ byla konečným zdrojem inflace. Ve skutečnosti byl dolar během daného roku směnitelný za zhruba 112 jenů; pokles z 360 v roce 1971, 240 v roce 1985 atd. Jinými slovy, k velkému nárůstu vládních výdajů v Japonsku po desetiletí docházelo ve shodě s prudce rostoucím jenem vůči dolaru, zlatu, ropě atd. Ceny měn jsou volba politiky navzdory tomu, co ti bylo řečeno.

Někteří se jako vysvětlení pohybů měn uchýlí k centrálním bankám a úrokovým sazbám. Údajně zvýšení sazeb od centrálních bank podporuje měnu. Ve skutečnosti se Fed v průběhu 1970. let zvyšoval spolu s kolabujícím dolarem. Vezmeme-li v úvahu opět dolar vůči jenu, úrokové sazby byly v Japonsku oproti USA po desetiletí nižší, nahoru a dolů na výnosové křivce, ale jak již bylo zmíněno, jen oproti dolaru do značné míry vzrostl.

To vše je přiměřeně krátký způsob, jak říci, že inflační situace v Japonsku v posledních desetiletích (tedy její nedostatek) důkladně diskredituje narativ neoinflacionistů lpících na vládních výdajích, deficitech a sazbách centrální banky jako na údajném „případě“ inflace. dnes. Ještě důležitější je, že zkušenost v Japonsku vyvolává základní otázku, kde tito jestřábi byli po všechna ta léta s ohledem na Japonsko. Jejich komentář byl jiný, stejně jako když se Bush č. 43 potuloval po chodbách Bílého domu.

Nic z toho nemá za cíl pošpinit GOP, se kterým tento spisovatel vystupuje, jako spíše povzbudit lepší GOP. Nejde jen o to, že konzervativci a republikáni ve své inflační hysterii ignorují japonskou historii, nejde jen o to, že ignorují dva nejnovější prezidenty své strany, jde o to, že ve své analýze zcela nově definují inflaci (dříve to byla devalvace měny). okamžiku.

Konfucius znovu říká, že svoboda je obětí slov, která ztrácejí svůj význam, a tento záchvat „inflace“ zcela jistě zmocnil Fed a další vládní složky „něco udělat“. Očekává se, že demokraté podpoří vládní opatření, ale republikáni tolik ne. Jak smutné.