Kryptoměny a daňová přiznání, rozhodnutí Soudního dvora EU

Jedna z nejhorších nočních můr těch, kteří manipulovat s kryptoměnami v Itálii je uplatňování povinnosti ohlašovat držení kryptoměn ve formě RW daňové přiznání; tedy dodržování tzv. monitorovacích povinností.

Absence konkrétního Legislativa a řada alternativních výkladů ztěžují život a vystavují ty, kdo drží kryptoměny dnes i ty, kdo drželi kryptoměny v minulosti, riziku sankcí. 

Španělské zákony vs. italské závazky

Soudní dvůr EU však s velmi nedávným rozsudkem (24.1.2022). C-788 / 2019) rozhodl o španělském právu, který v oblasti daňové kontroly ukládá povinnosti velmi podobné těm italským, o ohlášení zahraničních účtů a finančního majetku drženého v zahraničí, a konstatoval, že taková právní úprava je v rozporu se zásadami volného pohybu zboží a kapitálu osob na území Evropské unie.

Navíc podle evropských soudců by sankce, které tento zákon stanoví, byly v rozporu se zásadou proporcionality.

Co dělá zprávu zajímavou, je to, že zásady tohoto rozsudku by mohly zatížit italská ustanovení o oznamovacích povinnostech v formulář RW: obsah a struktura španělských právních předpisů o povinnostech daňové kontroly jsou ve skutečnosti velmi podobné právním předpisům italským.

články 29 a 93 Zákon 58/2003, což je obecný španělský daňový zákon, ukládá povinnost přiznat majetek a kapitál držený v zahraničí, který se svou podstatou a obsahem téměř neliší od ohlašovacích povinností stanovených v Itálii čl. 4, odstavec 1, legislativní vyhláška 167 z roku 1990 (ve znění pozdějších předpisů).

Jinými slovy, Španělská forma 720 je blízkým příbuzným italské formy RW.

Soud EU však na základě svého rozhodnutí uvádí i další připomínky: zaprvé, španělské právo v zásadě stanoví mechanismus, který fakticky brání uplynutí promlčecí lhůty při jakémkoli porušení. Druhým je, že sankce stanovené španělským právem (150 % ušlých daní a případně řada dalších paušálních částek) jsou v rozporu se zásadou proporcionality.

Soud proto dospěl k závěru, že španělské právo je v rozporu s článkem 63 SFEU a článkem 40 Dohody o Evropském hospodářském prostoru.

Podle ESD ve skutečnosti struktura souboru povinností deklarovat ve formuláři 720 a sankcí, které mají být uloženy v případě nedodržení těchto povinností, vytváří rozdílné zacházení mezi obyvateli Španělska v závislosti na umístění jejich aktiv a finančních vztazích, což má za následek odrazování, znemožnění nebo omezení možnosti rezidentů v členském státě investovat v jiných členských státech.

Pokud je tomu tak, existují a počet prvků společných italské situaci.

Mezitím vycházíme z rámce závazků, který, jak již bylo řečeno, je v obou zemích zcela podobný.

Co se mezi těmito dvěma systémy jistě mění, jsou režimy omezení a propadnutí: v Itálii jsou přehnaně široké, ale ne tak nekonečné, jak se naopak říká o režimech ve španělském systému.

Místo toho je zde méně rozdílů z hlediska sankcí. 

Je pravda, že mezi mechanismy platnými v obou zemích existují některé významné. Navzdory tomu však na konci dne částky zůstávají vysoké i v italském systému. Zejména zde platí, že ačkoli jsou procenta nominálně nižší, při stanovení sankce se nevychází z výše uniklé daně (jako je tomu ve Španělsku), ale z výše investic držených v zahraničí „brutto“. 

Pokud by tedy měla být tato otázka položena u téhož soudu, není v žádném případě jisté, že by italská ustanovení obstála v testu odolnosti vůči zásadě proporcionality uložené evropským právem. Případ tohoto druhu mimo jiné nutně nevyžaduje, aby bylo vydáno rozhodnutí a aby byl přivolán Evropský soud. Ve skutečnosti má vnitrostátní soudce, alespoň na papíře, pokud vidí existenci nenapravitelného kontrastu mezi vládou domácího práva a evropskými principy, pravomoc odmítnout pravidlo domácího práva.

Samozřejmě, že volba takového rozsahu vyžaduje notnou dávku právní expertizy a kuráže, a proto je pochybné, že by nějaká daňová komise přijala papežské obtěžování rozhodnutí s takovým dopadem.

Není náhodou, že rozsudek proti Španělsku byl vyvolán iniciativou Evropské komise, která podala přímou žalobu k soudu. Kromě toho stojí za připomenutí, že Komise se již v minulosti zabývala italskými kontrolními nařízeními a rovněž zahájila řadu řízení o nesplnění povinnosti proti Itálii. Procedury zanikly, protože v roce 2013 se vláda rozhodla provést řadu regulačních změn, právě proto, aby se vyhnula úderům Bruselu.

Nedávné rozhodnutí soudu však naznačuje, že bychom se měli vrátit k zamyšlení soulad s evropskými principy regulačního rámce, který je dnes platný v Itálii.

V každém případě již mnoho odborníků vyvolalo poplach, i když zjevně se teprve uvidí, zda, kdy a za jakých podmínek se tato záležitost někdy dostane na stůl Evropského soudu.

Nová pravidla pro výměny v Itálii

Po tom, hon na identitu každého, kdo drží kryptoměny, bude pokračovat jinak a na jiných úrovních: právě v posledních dnech podepsal ministr Daniele Franco dlouho očekávaný ministerský výnos o směnárnách virtuálních měn, který ukládá operátorům povinnost sdělit OAM, a tedy i MEF množství údaje týkající se prováděných operací. To znamená, že díky ustanovením obsaženým v této ministerské vyhlášce jsou identifikační údaje zákazníků a povahy operací prováděných na burzách registrované v Itálii budou systematicky předávány MEF a že ke stejným údajům budou mít přístup policie a donucovací orgány.

Ale to je jiná otázka, ke které se vrátíme s některými ad hoc úvahami.