Kdy půjde Boris?

V červenci 2018 Boris Johnson rezignoval na funkci britského ministra zahraničí a prohlásil, že plán brexitu Theresy Mayové (který později víceméně přijal) umožní Británii pouze status „kolonie“.

Den poté, co Johnson odstoupil z funkce ministra zahraničí, byla oznámena smrt lorda Carringtona (ve věku devadesáti devíti let). Carrington byl britským ministrem zahraničí v letech 1979 až 1982. Obecně byl uznáván jako příklad integrity ve veřejném životě, a aniž bych se opakoval, dříve jsem (v Levellingu) napsal srovnání Johnsona a Carringtona, přičemž smyslem je zdůraznit Johnsonova povrchnost a lživost.

Znovu oklamán

Tehdy (2018) jsem napsal, že „Johnson byl považován za přirozeného vůdce strany toryů, ale způsob, jakým se od té doby choval, přivedl mnoho stranických kolegů k názoru, že i podle měřítek politiků je příliš samoúčelný a ve své straně ztratil podporu.

Ta věta by se dala použít i dnes. Johnsonovým konzistentním rysem bylo zradit své okolí a ukázat nevhodnost pro úřad. Moralizování stranou, a i když jsem měl pravdu o jeho charakteru, vtip byl na mně (a mnoha dalších).  

Od roku 2018 se Johnson stal premiérem, nějakým způsobem provedl Brexit a pustil se do ničení všech věcí, které jsou v Británii i mimo ni nejvíce obdivovány (BBC, NHS, právní stát, suverenita parlamentu a samotná demokracie). Politika jako podívaná trumfuje politiku jako seriózní honbu.

Já a mnozí další (počítám sem nešťastného a velmi zahořklého Dominica Cummingsa) jsme se nechali zmást, když jsme si mysleli, že (ubohá) forma nemůže tak dlouho zvítězit nad substancí. Stalo se, a měli bychom se ptát proč?

Z toho plyne ponaučení, které nezní uvážlivě odsuzovat politiky slabé povahy, ale přemýšlet, co způsobuje, že lidé hledí za hranice těchto charakteristik a podporují vůdce, jako je Johnson. V jeho případě jsou odpovědi na jednu stranu snadné – jeho charisma, schopnost s radostí zvládat lidi mimo pravdu a štvát své nepřátele, to vše se během procesu Brexitu ukázalo jako užitečné.  

Když přišla krize, která vyžadovala upřímnost, trpělivost a pozornost k detailu – byl shledán nedostatečným, a to vede k domněnce, jak by se mohl chovat ve válce (v neposlední řadě vzhledem k blízkosti jeho strany k ruským financím). Je ironií, že vzdor vůči Johnsonovi nespustilo oslabení britské ekonomiky nebo lidská bída a počet obětí způsobených koronavirem, ale párty s pitím. FT to nazvali „vládou jelena“.  

Zrada

Zatímco píšu, ti, kteří dříve zastávali pozice Johnsonových nejhorlivějších podporovatelů, ho odsuzují v souladu s „krvavým sportem“, kterým je britská politika řízená Brexitem. Nyní se o něm mluví jako o jednom z nejhorších premiérů. Zajímavé je, že existuje řada hodnocení moderních premiérů (podle akademických institucí (tj. Leeds), veřejnosti (tj. BBC/Newsnight), akademiků i novin/novinářů).

Obecně platí, že Lloyd George, Atlee, Thatcherová a Churchill, následovaní Baldwinem a Asquithem, si vedou dobře, zatímco slabším výkonům vede Anthony Eden, za ním následují Balfour, Douglas-Home a Cameron. Role premiéra má kouzlo a drama, které bylo zachyceno v mnoha literárních dílech od Anthonyho Trollopeho „Premiér“ po modernější verze, jako je „Velmi britský převrat“ Chrise Mullina a samozřejmě „House of Cards“ Michaela Dobba. '.

V případě Johnsona zatím není riziko převratu vysoké – starší kolegové stojí stranou v naději, že Grayova zpráva zasadí vražedný úder, někteří backbencheři se obávají, že by nový premiér mohl vzít torye zpět do středu a otužilec jen málokdo stále věří v Borisovu schopnost vyhnout se sankci.

Důvěryhodnost

Domnívám se, že Johnson může bojovat až do jara, ale jeho důvěryhodnost je nyní tak těžce poškozena a jeho nepřátelé jsou povzbuzeni, že by pro něj bylo obtížné realizovat smysluplné politické iniciativy. Jeho dosavadní chování v kariéře naznačuje, že není „odstupující“ jako Carrington, ale bude muset být odstraněn.   

Kdokoli se stane premiérem, bude mít dvě hlavní výzvy – nápravu ekonomiky, nejen z hlediska jejího cyklického zdraví, ale i strukturálně z hlediska produktivity a investic. Druhou výzvou je opětovné potvrzení právního státu a zvrácení politik, které podkopávají britskou demokracii.

Třetí výzvou, a pouze pro velmi odvážného premiéra, je, jak odklonit konzervativce od jejich pravicové frakce Brexiteer. Pokud by se Rishi Sunak stal premiérem, mohl by zjistit, že ho tato kabala nemiluje, a mohl by být prvním konzervativním premiérem po desetiletích, který se postaví frakci, která nadělala Británii tolik škody. V nedávné poznámce mě napadlo, jestli by pro britskou politiku bylo zdravější, kdyby se konzervativní strana rozdělila a střed se zbavil pravice. Zní to jako samozřejmost, ale ve skutečnosti to bude velmi obtížné provést, ale dokud se to nestane, budou toryové raději být vedeni klauny.