Co znamená oslabené Rusko?

Nejlepší státníci rozumí tomu, co méně světští a méně zkušení lidé často přehlížejí: Války jsou hlavně politické a ekonomické snahy a zahrnují použití hrubé síly k dosažení politických a/nebo ekonomických cílů. Nejlepší státníci si také uvědomují, že je stejně důležité vyhrát mír, který následuje po konfliktu, jako vyhrát samotný vojenský boj.

Jen málo válek skončí jako druhá světová válka, s vítězi tak přemoženými a poraženými tak důkladně zničenými a poníženými, že vítězové mohli po skončení nepřátelství obsadit území poražených a mohli doslova předělat své společnosti k obrazu vítězů. Konec většiny válek je mnohem komplikovanější záležitostí, žádná ze stran plně vojensky nezvítězila a bývalí odpůrci se dohodli na určitém druhu vyjednaného míru, který pak musí přeživší uvést do chodu. Opravdu, jen málo zemí prohrálo válku tak důkladně, jako francouzský národ prohrál první světovou válku, ale jeho lidem bylo řečeno, že jsou vítězi. Důsledky této dichotomie byly zřejmé v roce 1940, kdy se francouzská armáda, v té době největší a nejlépe vybavená na světě, zhroutila za pouhých šest týdnů ve prospěch Adolfa Hitlera.

S výjimkou něčeho skutečně katastrofálního, jako je uchýlení se k taktickým jaderným zbraním nebo chemické válce, je stále pravděpodobnější, že v příštích několika měsících budeme čelit takové chaotické a neprůkazné situaci ve válce Ruska proti Ukrajině. Je zřejmé, že ruský prezident Vladimir Putin se hrubě přepočítal, když v únoru zahájil svou „zvláštní vojenskou operaci“. Za pouhých šest měsíců se on i ruský národ výrazně zmenšili, jak vojensky, tak i politicky/ekonomicky. Kdysi děsivá ruská armáda, která rychle se zdánlivým malým úsilím dobyla Krym a kusy východní Ukrajiny a Gruzie, se tváří v tvář nečekaně silnému odporu Ukrajiny jevila jako neohrabaná a přímo neschopná. K ukrajinským úspěchům bezpochyby přispěla podpora USA a dalších NATO, včetně přijetí vyspělé výzbroje, zpravodajských informací a další logistické podpory, nemluvě o humanitární pomoci a podobné štědrosti na pomoc ukrajinskému lidu. Nicméně bez ohledu na to, zda by Ukrajina bez takové pomoci byla tam, kde je nyní, faktem zůstává, že ruská kampaň není tam, kde Rusko doufalo a slibovalo, že bude, když válku rozpoutalo.

Ještě před dvěma měsíci si bylo možné představit Putina, který získal kontrolu nad virtuálním pozemním mostem z Ruska přímo na Krym a ovládal nejplodnější oblast na světě produkující obilí. Nyní se zdá pravděpodobnější, že Putinův cíl ​​bude odmítnut a Putin může čelit mučivé volbě vojenského ponížení nebo další eskalace, z nichž každá by byla plná nebezpečí pro Rusko i jeho současné vedení.

Pokud, jak se nyní zdá pravděpodobnější, bude postavení Putina a Ruska dále zmenšováno a jejich vojenské cíle budou dále mařeny, co by to znamenalo pro jednoho z největších světových výrobců a vývozců energie?

Za prvé, ekonomicky a politicky se Rusko stane více závislým na těch zemích, které zůstanou ochotné kupovat jeho ropu a plyn, v tomto případě jde především o Čínu a Indii a prakticky o nikoho jiného. Rusko, které je již zesměšňováno jako „čerpací stanice s armádou“, se téměř zcela podřídí každému, kdo bude souhlasit s nákupem jeho energie. Geopoliticky to znamená, že Putin bude stále více sklouznout do role „Xiho loutky“. Doby, kdy Rusko jednostranně kontrolovalo své vlastní zahraniční záležitosti, skončí. Pro Západ by to bylo mnohem děsivější, kdyby se to stalo před dvěma lety, kdy se Čína zdála tak na vzestupu. Můžeme si však být jisti, že Peking bedlivě sleduje dění na Ukrajině, včetně zákulisní podpory, kterou Ukrajina dostává od USA a jejich spojenců v NATO, a bude méně pravděpodobné než dříve, že zahájí nepřátelské akce na samotném Tchaj-wanu – více časté zastrašování a zvýšené chrastění šavlí, možná ještě ano; přímé zahájení nepřátelských akcí, pravděpodobně ne. Nekonečné uzamčení COVID dále učiní čínskou ekonomiku méně impozantní a obchod s národem bude celkově více riskantní.

Za druhé, Ukrajina bude pravděpodobně stoupat. Tím, že Putin věřil, že Ukrajina ve skutečnosti není národ a nebude se bránit, a rozpoutal svou válku, možná ironicky upevnil ukrajinskou národnost a vlastní identitu. Nyní má moderní, hrdou tradici obětování se pro svou národní identitu – to, co mají všechny soudržné vlády. To se jen tak nerozpustí. Klíčové ropovody a plynovody, které začínají v Rusku, procházejí Ukrajinou na své cestě do západní Evropy a Ukrajina dostává za tuto energii platby za překládku. Měli bychom očekávat, že vyjednávací pozice a odhodlání Ukrajiny budou v budoucích jednáních výrazně posíleny.

Za třetí, a poněkud protiintuitivně (dokud to nebude zváženo pečlivěji), bychom měli očekávat, že na NATO bude vyvíjen větší tlak, aby ospravedlnilo svou existenci. Bezprostředně po ruském útoku na Ukrajinu bylo NATO rozšířeno o členskou základnu dlouholetých držav Švédska a Finska a bylo posíleno, alespoň dočasně, spoluprací svých členů na pomoci a podpoře ukrajinského odporu. Nyní však bude aliance, jejímž primárním cílem je zabránit ruské agresi, nucena vysvětlit svůj další smysl a existenci, když Rusko nemůže porazit ani nečlenskou Ukrajinu.

Za čtvrté, světová ekologie bude ještě více ohrožena. Rusko prokázalo naprostý nedostatek zájmu o životní prostředí ve svých ekonomických snahách o sebeobohacování. Jak se cítí ekonomicky ohroženější, očekávejte, že její zájem o životní prostředí jako celek bude dále klesat. Nás na Západě může znepokojovat změna klimatu. Zdá se, že to Rusko nebo Čínu příliš nezajímá – alespoň právě teď a dokud nebude příliš pozdě napravit škody, které již nastaly.

Za páté, Rusko se stane politicky nestabilním. Putin může být oslaben do bodu, který nebyl viděn od roku 1905, kdy byl Japonci pokořen poslední car Mikuláš II. O dvanáct let později přišel o korunu a pak o hlavu. Putin ví, že jeho země nejedná vlídně s neúspěšnými vojenskými vůdci. Jeho uchopení moci, tak dominantní v únoru, je nyní sporné. Ale zcela ironicky to nemusí být dobrá zpráva pro Západ, navzdory rozšířenému západnímu pohrdání Putinem. Historie je plná příkladů odstraňování neúspěšných despotů, jejichž země a regiony se po odstranění despoty staly ještě nestabilnějšími. V nedávné minulosti se jako příklad můžeme podívat na skon Saddáma Husajna v Iráku a Muammara Ghaddáfího v Libyi. Historicky existovaly i jiné.

Co může Západ dělat? Je zřejmé, že jakýkoli pokus o kontrolu ruské politiky by byl odsouzen k nezdaru. Rusové si to nepochybně vyřeší sami.

Pokud Putin skutečně padne, pak je naším zájmem pomoci jakémukoli potenciálu skutečného demokratického přechodu. To by znamenalo rychlý konec energetických embarg a dalších obchodních omezení na postputinovské Rusko. To nemusí mít dopad na konkrétní Rusy, na které se Západ zaměřuje. Ti, kteří pomohli Putinovi rozdrtit ruský pluralismus, napadnout Ukrajinu a udělat z ruské demokracie doslovný vtip, mohou být ponecháni svému zaslouženému osudu.

Jedním z nápadů může být nabídnout Rusům pomoc při získávání jejich energetických zdrojů ekologičtějším způsobem. Jistě to bude čelit odporu západních ekologů, kteří jsou proti jakémukoli rozvoji fosilních paliv. Nicméně Rusové se chystají vrtat plyn a ropu, ať se nám to líbí nebo ne. Zajištění toho, aby se to dělo co nejšetrněji k životnímu prostředí, má smysl z hlediska životního prostředí, politiky a ekonomiky.

Přes své ekonomické a sociální potíže za posledních 100 let udělala ruská věda velké pokroky. To může být další oblast, které se Západ může chytit. K tomu bychom mohli hledat model s Mezinárodní vesmírnou stanicí, o které bylo mnoho válečných ruských hrozeb, ale která zůstává ostrovem mezinárodní spolupráce a vzájemné závislosti. Snoubení ruských a západních technologií s rozvojem energetiky vypadá navenek jako vítěz pro všechny, za předpokladu, že to nevloží do kapsy ruského vůdce více peněz na vojenské použití proti jeho sousedům.

Stručně řečeno, pokud dokážeme pomoci přeměnit katastrofu, kterou je válka na Ukrajině, na model mezinárodní spolupráce a ekologického rozvoje energetiky, prokázali bychom tím Rusům, sobě i planetě velkou službu. Otázkou samozřejmě zůstává, zda to opravdu dokážeme, nebo bude lidská chamtivost, touha po moci a nezájem o životní prostředí a ekologické dědictví, které zanecháváme našim dětem a vnoučatům, nadále mařit zdravý rozum a celosvětový zájem zachránit sebe a naši planetu. Pouze čas ukáže.