'Triangle Of Sadness' je ta největší zábava, kterou letos v kině zažijete, možná vůbec

Díky svému chytrému marketingu napříč sociálními médii, který v poslední době vyvolal velkou zvědavost o novince Trojúhelník smutku filmu, rozhodl jsem se zúčastnit promítání v Los Angeles. S vyprodaným davem, který tvoří parta cizinců hledajících zábavu, mohu s jistotou říci, že jsem dosud nikdy v životě neviděl kino propuknout tak soustavně bouřlivým smíchem po celou dobu filmu.

Scénář a režie švédského filmaře Ruben Ostlund, Trojúhelník smutku se soustředí kolem divoce bohaté výletní plavby plné superbohatých hostů a různých úrovní členů posádky na palubě, účinně svítící na velmi jasné rozdíly mezi třídními systémy, které ve společnosti často vidíme. Když začnou docházet k podivným nehodám, velkým i malým, diváci se brzy stanou svědky postupného brutálního zániku elity, od magnáta „prodávám hovno“ hnojiv až po supermodelku, která ovlivňuje sociální média.

Jak jsem byl na vlastní oči svědkem ohromné ​​spokojenosti diváků, kteří vycházeli z kina po zhlédnutí Trojúhelník smutku zatímco pokračovali v nadšeném povídání o filmu s těmi, kteří je doprovázeli, dlouho po přehrání závěrečných titulků jsem se rozhodl oslovit spisovatele/režiséra Östlunda, abych lépe porozuměl tomuto osvěžujícímu originálnímu vyprávění a dozvěděl se o jeho filmovém procesu od tohoto filmového mistra.

Za prvé, jak vznikl název filmu? Na začátku je scéna, ve které castingový režisér říká konkursnímu mužskému modelu (kterého skvěle hraje hollywoodský herec na vzestupu a jedna z filmových hvězd, Harris Dickinson), aby nepoužíval svůj „trojúhelník smutku“ při předvádění chůze po dráze. Věděl jsem však, že v příběhu musí být víc, abych mohl zvolit tuto frázi jako název nad nekonečnými dalšími možnostmi, které si mohl vybrat.

Östlund mi říká: „Byl to přítel mé ženy, kdo měl s někým večeři, jako první rande nebo tak něco. Ten chlap to říká příteli mé ženy Mohu říci, že máte hluboký „trojúhelník smutku“ – jakým druhem potíží jste si prošli? Neví, co to je, a on jí ukazuje mezi obočí. On jde Žádný strach, botoxem to napravíme za 15 minut. Ve švédštině se tomu říká 'problémová vráska', protože ji máte kvůli potížím a že když si opravíte povrch, vypořádáte se s problémem. Je to jen něco o tom, co říká něco o naší době, myslím.“

I když se Östlund některým americkým divákům může zdát na filmové scéně nový, ve skutečnosti již dříve natočil několik celovečerních filmů. Trojúhelník smutku, počítaje v to Náměstí, Vyšší moc a Nedobrovolné. Jako vizionář tohoto nejnovějšího fiktivního světa mě zajímalo, jak původně dostal nápad na tento poněkud netradiční Trojúhelník smutku příběh.

„Ještě jednou se vracím k mé ženě, protože když jsem ji potkal, poznal jsem, že pracuje jako módní fotografka,“ pokračuje Östlund. „Zajímal jsem se o módní průmysl a chtěl jsem ji slyšet, jak vypráví věci zevnitř. Máte na to určitý pohled zvenčí a je to trochu děsivé, ten průmysl, ale také vás to přitahuje – aspekt přitahování krásy, ale řekla mi spoustu zajímavých věcí. Takže to byl výchozí bod."

S rozmanitým a talentovaným hereckým obsazením, které vede na plátně, včetně Woody Harrelson z Ameriky, Dickinson z Anglie, pozd Charlie Dean z Jižní Afriky, Dolly De Leon z Filipín, Vicki Berlinová z Dánska, Zlatko Burić z Chorvatska, Sunnyi Melles z Lucemburska a tak dále, zajímalo mě, jestli je to pro Östlunda a jeho důležité Trojúhelník smutku předprodukční tým přivést do tohoto projektu různé herce z celého světa.

Östlund prozrazuje: „Skutečně jsem se snažil najít pro roli toho správného herce. Chtěl jsem vytvořit soubor, který by byl barevnou paletou, jako opravdu bohatou. Trochu jsme si dělali legraci, když jsme projekt rozjížděli, a řekl jsem Dobře, vytvoříme Real Madrid, fotbalový tým. Vezmeme ty nejlepší hráče a vytvoříme jako 11 fantastických ansámblů [herců], které nás baví sledovat.“

Co Trojúhelník smutku nepochybně nejlepší je hodit na hlavu obscénní bohatství a privilegia a vytvořit příběh, v němž lze rychle změnit moc a sociální hierarchii, když nastanou nejneočekávanější okamžiky přežití. Jako skutečný „kapitán“ tohoto filmu mě tedy zajímalo, co si Östlund doufá, že si diváci ze sledování odnesou nejvíce Trojúhelník smutku.

„Myslím, že žijeme v době, kdy jsme tak posedlí jednotlivcem,“ pokračuje Östlund. „Snažíme se vše vysvětlit jednotlivcům. Vždy se snažíme najít dobrého a špatného, ​​dokonce i ve zpravodajství. Chtěl jsem se ztotožnit se všemi postavami, dokonce i s obchodníky se zbraněmi, a chtěl jsem je udělat hezkými. Myslím, že jsem chtěl spíše ukázat, že je to nastavení situace, ze které jejich činy vycházejí. Přináší zpět jako sociologie jako povědomí o tom, když se díváme na svět.“

Trojúhelník smutku většinu své produkce natáčel v Řecku, a jak Östlund otevřeně říká, život tak trochu napodoboval umění na place, když se uprostřed produkce objevily nepředvídatelné překážky.

"No, točili jsme během pandemie, takže kdybyste se zeptali producentů, určitě by řekli, že to vytvořilo obrovský stresový prvek," říká Östlund. „Udělali jsme více než 1,200 testů na Covid a všechny byly negativní, takže jsme měli obrovské štěstí. Dvakrát jsme museli ukončit výrobu. V první vlně pandemie jsme natáčeli všechny tyhle „vyhazovací“ scény a byl to zvláštní pocit, protože každý se bál, že někdo začne kašlat a dělat takové věci. Byli jsme také na natáčení, které se houpalo, takže jsme měli gimbal, který se houpal jako 20 stupňů v obou směrech. Posádka se potýkala s mořskou nemocí, takže jsme měli prášky na mořskou nemoc. Ne všichni, ale někteří z nás museli být nemocní mořskou nemocí.“

Naštěstí Östlund a jeho produkční tým dokázali přečkat bouři a dokončit natáčení, kde se projekt přesunul do fáze postprodukčních úprav. Známý tím, že se často rozhodl převzít také střihovou roli na svých filmech, a to i přes jeho zasvěcené psaní a režii, zeptal jsem se Östlunda, proč se rozhodl mít tak aktivní ruku při úpravě záběrů do konečného produktu.

Östlund odpovídá: „Myslím, že existuje tolik nápadů, které se objevují ve všech různých částech natáčení filmu. Takže když píšete, děje se jedna věc. Při castingu získáte nové nápady. Když natáčíte, získáte nové nápady – a když jste ve střihu, získáte další nápady. Hodně jsem pracoval s grafickým designem a Photoshopem a tak dále. Umím dělat nějaké speciální efekty, takže můžu věci skutečně zkoušet. Do jedné ze scén jsem například přidal mouchy. Pak čtyři týdny sedím a upravuji mouchy (Smích) a nemůžete o to chtít někoho jiného, ​​když něco jen zkoušíte. Nikdy byste si to nedovolili, ale když to udělám, opravdu tomu můžu věnovat čas a úpravy.“

Zpět v květnu, Trojúhelník smutku měl světovou premiéru na 75. ročníku filmového festivalu v Cannes a získal prestižní ocenění Zlatá palma, cenu, kterou Östlund obdržel již dvakrát – poprvé v roce 2017 v Cannes za svůj předchozí film Náměstí.

Když Östlund mluví o svých letošních festivalových zkušenostech, říká: „Pro mě jako filmaře bylo Cannes vždy snem prezentovat tam vaše filmy. Moji hrdinové tam prezentovali své filmy a filmy, kterými jsem se inspiroval, ale byl tu bod, kdy mi připadalo, že se to stalo trochu příliš arthouse, evropský průmysl. Chtěl jsem to přinést divočejším, zábavnějším způsobem – a zároveň provokujícím k zamyšlení. Jsem opravdu, opravdu šťastný, že Cannes uznalo tento [film].“

Po úspěchu v Cannes, NEON získal filmová distribuční práva Trojúhelník smutku v Severní Americe, která zahájila vlnu kreativního marketingu s poutavými plakáty, zajímavým trailerem a dalšími, aby nalákala západní publikum, aby chtělo odhalit pravdu za těmito zvláštními upoutávkami.

"Miluji NEON," říká Östlund. „Baví se, když pracují, a můžete to říct, vidíte to, různé věci, které dělají – část sociálních médií a tak dále. Přišli se skvělými nápady hravou a zábavnou formou. Zároveň se snažíme být věrní tématu a opravdu si myslím, že marketingově poukazují na satiru a komedii filmu.“

As Trojúhelník smutku se v kinech otevírá ve více městech po celých USA a po celém světě, zajímalo by mě, jaké příznivé reakce kritiků i veřejnosti na Östlunda dosud nejvíce vynikly.

Říká: „Byli jsme na tiskové projekci s novináři v Cannes a jedna osoba vstala a křičela Tohle je kino! Mám pocit, že k vytvoření něčeho, co lidé nechají doma z obrazovky, musí mít lidé zážitek v místnosti, kam jdou do divadla, a to je něco, o co jsme se snažili. Můžeme říci, že lidé mají z filmu silný zážitek, a to mě prostě těší.“

Tolik jako Trojúhelník smutku by a mělo by spadat pod svůj důstojný úspěch kategorie „komedie“, jsou části filmu, kde se dokonce i diváci cítí rozpolceni, kdy by se měli dál smát a kdy by měli více soucítit s okolnostmi, ve kterých se tyto lidské postavy nacházejí. bez ohledu na bohatství a postavení. Rozhodl jsem se zeptat Östlunda, zda byl tento vnitřní morální konflikt dokonce i pro filmové diváky úmyslný, když poprvé vymýšlel tento scénář.

„Ano, myslím, že to pochází z inspirace, kterou jsem měl od jiných filmařů,“ pokračuje Östlund. „Jakou bych na to měl reagovat? Nutí mě to mnohem víc přemýšlet a být víc ve střehu. Takže pokud se film může ubírat určitým směrem, kde najednou dojde k bodu zlomu a je na mně jako na jednotlivci, abych k němu skutečně zaujal stanovisko a reagoval na něj, pak si myslím, že soustředění je v publiku mnohem silnější. .“

Po jeho velké chvále letos v Cannes a rostoucím seznamu filmových domů, které přinášejí Trojúhelník smutku do jejich kin, abych je zažil na velkém plátně, uzavřel jsem náš rozhovor tím, že jsem přemýšlel, co Östlund plánuje dál se svým filmovým vyprávěním a jestli má v budoucnu nějaký zájem o bližší spolupráci s Hollywoodem.

„Mám vlastní produkční společnost [Platformová produkce] že běžím společně s jedním z mých nejlepších přátel, Erik [Hemmendorff]. Potkali jsme se na filmové škole. Pracujeme již 20 let. Vyrábíme společně s francouzskou firmou. Tento dlouhodobý vztah je pro mě tak důležitý, protože také budujeme vztah s distributory. Chceme být loajální k distributorům, protože oni byli loajální ke mně, když jsem točil filmy, které možná měly menší úspěch v kině, takže si myslím, že je to cesta, kterou chci sdílet s lidmi, na které jsem tuto cestu začal. .“