Tim Burgess z The Charlatans na novém dvojalbu 'Typical Music'

Počínaje březnem 2020, když se začala formovat karanténa brzkého pandemického uzamčení, našel frontman Charlatans Tim Burgess způsob, jak spojit lidi prostřednictvím hudby i v těch nejizolovanějších časech.

Tim's Twitter Listening Party představoval umělce, který rozebírá album do úžasných detailů, přičemž fanoušek i interpret společně poslouchají desku a spojují se prostřednictvím komentářů na Twitteru v reálném čase.

Zúčastnili se umělci od rapového dua Run The Jewels po Beatle Paula McCartneyho a série se během jinak nejisté doby stala povznášející silou.

Tato pozitivita se přelila do zasedání pro Burgessovo šesté sólové album Typická hudba, který se vyznačoval hmatatelným pocitem optimismu navzdory bouřlivé době, z níž se zrodil.

"Myslím, že celkový pocit je optimismus," řekl Burgess do telefonu. „Chtěl jsem postavit hermeticky uzavřenou vesmírnou loď a prostě překonat všechno, co se ve světě děje. Postavil jsem to s minimální posádkou. Vytvářeli bychom tuto fantastickou, barevnou hudbu, která by vše tak trochu zesvětlila.“

V červenci 1996 britští alt rockeři The Charlatans nahrávali své páté studiové album Vyprávění příběhů v Rockfield Studios ve Walesu, když původní klávesista Rob Collins zahynul při autonehodě poblíž brány studia. Burgess se vrátil do studia, aby na něm pracoval Typická hudba, nahrávající ve studiu poprvé od tragické nehody.

„Miluji Rockfield Studios. A už dlouho jsem se chtěl vrátit. Je tam něco úžasného,“ řekl Burgess do telefonu. „Opravdu jsme se tam nechtěli vracet, protože jsme nedokázali čelit realitě toho, co se skutečně stalo. Ale jak plyne čas... To byl rok 1996. Uplynulo hodně času. Teď jen přijdu k bráně a tak nějak na něj myslím. Pozval mě do The Charlatans, takže mu dlužím hodně – hodně mě naučil. A já cítím, že tu se mnou pořád někde je, víš?“

Mluvil jsem s Timem Burgessem před sérií listopadových britských sólových schůzek o Timových Twitter Listening Party Typická hudba, schopnost hudby spojovat lidi a mnoho dalšího. Níže následuje přepis našeho telefonického rozhovoru, lehce upravený pro délku a srozumitelnost.

Řekl jsi, že během COVIDu jsi se znovu zamiloval do světa a že ta myšlenka byla jaksi informovaná Typická hudba. Tady máte politicky bouřlivé časy jak v USA, tak ve Spojeném království a navíc globální pandemii. Jak ses znovu zamiloval do světa?

Burgess: No, myslím, že můj svět byl rozhodně Listening Party. A na tom jsem pracoval 10 hodin denně, zvláště první tři týdny, a snažil jsem se vše zorganizovat. A já si prostě myslím, že čím odvážnější jsem byl ve svých dotazech a čím více odpovědí bych dostal, bylo to prostě fantastické.

Pamatuji si, že jsem musel zastavit, když jsem jel kolem – zastavil jsem, abych mohl uspořádat večírky pro poslech Kylie Minogue a Paula McCartneyho. Cestou do studia jsem doslova zastavil na kraji silnice. Všichni si mysleli, že je to dobrý nápad a chtěli se zapojit a chtěli pomoci a věnovat svůj čas a všechny tyhle věci. Takže to bylo většinou tím.

Navíc jsem se během té doby vlastně do někoho zamiloval. To mě asi přimělo zamilovat se i do světa, protože to dokáže.

Líbí se mi myšlenka dvojalba, ale někdy o něm mají lidé takové předpojaté představy – přemýšlejí o excesech nebo o těchto rozlehlých opusech. Ale to rozhodně není ono. Jak jste se k této myšlence postavili, když jste začali dávat dohromady dvojalbum?

Burgess: No, měl jsem velký zájem o album s názvem Polib mě, polib mě, polib mě od The Cure. Bylo to 16 skladeb. Navrhl jsem Thighpaulsandře a Danielu O'Sullivanovi, se kterými jsem pracoval, že až mi bude 16, měli by mi zakřičet. Protože jsem si myslel, že je to dobré místo, kde začít. A oni řekli: "To už máme dávno za sebou." Máme toho mnohem víc." Spočítali jsme je a bylo jich 22. A všechny byly na hranici tří minut – pár jich bylo trochu víc. Ale většinou popové písničky.

Pomysleli jsme si: "Dobře, pojďme je všechny vybarvit a věnovat jim veškerou pozornost k detailu, kterou jim můžeme dát, a prostě je dokončit a dát jim všem šanci." Pak už jsem prostě nemohl nic nechat.

Tak jsem si řekl, že by bylo skvělé nasadit všech 22 a našli jsme způsob, jak to udělat.

Vaše kniha se jmenuje Vyprávět příběhy. Tady je album Charlatans Vyprávění příběhů. Jistě, je tu oblouk vyprávění Typická hudba. Kdo jsou vaši oblíbení spisovatelé nebo oblíbení vypravěči, ať už je to v písni, knize nebo čemkoli jiném?

Burgess: Sakra. No, všechny mají příběhy, ne? Líbí se mi Carole King. Je jasná, klasická. A líbí se mi věci, které napsala s Gerrym Goffinem, věci, které dělala se svou kapelou The City a samozřejmě věci, které psala pro jiné lidi – a Gobelín Kupředu. Opravdu obdivuji její psaní.

Vypravěči v jiných dílech... Sharon Horganová, která podle mě vypráví ty největší příběhy.

Představil bych si, že pobyt v Rockfield Studios s sebou nese smíšené emoce. Jaké to bylo vrátit se tam a znovu tam nahrávat?

Burgess: Miluju Rockfield Studios. A už dlouho jsem se chtěl vrátit. Je tam něco úžasného. Vokální kabina je tak jednoduchá. Nechci zde znít příliš technicky, ale je tam jednotka reverbu, která je jako zlatý reverb. Díky tomu ten hlas zní fantasticky. Nemusíte se ani příliš snažit – prostě to zní nadpozemsky.

Chtěl jsem se tam párkrát vrátit s šarlatány. Jsem si jistý, že většina lidí ví, ale Rob Collins byl [zabit] při autonehodě na konci brány. A ve skutečnosti jsme se tam nechtěli vracet – protože jsme nedokázali čelit realitě toho, co se vlastně stalo. Ale jak plyne čas... To byl rok 1996. Uplynulo hodně času. Teď jen přijdu k bráně a tak nějak na něj myslím.

Pozval mě k šarlatánům, takže mu vděčím za hodně – hodně mě naučil. A cítím, že tu se mnou pořád někde je, víš?

Jsou chvíle, kdy sociální média mohou nést negativní konotaci. Ale pro vás se to skutečně stalo touto pozitivní silou během toho období brzké izolace. Jak důležité to bylo Tim's Twitter Listening Party stát se?

Burgess: Velmi důležité. Důležité pro všechny, včetně mě.

Byl jeden den, kdy jsem tu jen tak seděl a telefonoval jsem Ianovi Astburymu [z The Cult] následovaném Garym Kempem ze Spandau Ballet a všichni měli velký zájem udělat tu nejlepší Listening Party, jakou mohli. Chtěli tedy podrobnosti – pokud k tomu existuje nějaký klíč. Takže to znamenalo hodně pro umělce i pro lidi. Na poslechu nahrávky a vědomí, že ji poslouchá také mnoho dalších lidí po celém světě, je úžasná věc.

Snažil jsem se to přirovnat k meditaci. Medituji a cvičím dvakrát denně sám – ale dělal jsem to s asi 10 dalšími lidmi a 100 dalšími lidmi a je to mnohem, mnohem silnější než cokoli, co jsem opravdu kdy zažil. Jen tam v tichosti sedět s mantrou. A v tomto případě, u Listening Party, bylo dotyčné album mantrou. A učitel byl osobou, která se na záznamu podílela. A my, posluchači, bychom byli těmi, kdo meditují.

Díval jsem se dnes ráno na velmi rozsáhlý seznam umělců, kteří se zúčastnili. A je to tak rozmanitý seznam – což je tak skvělé. Existuje okamžik nebo účastník, který na vás v tuto chvíli působí jako překvapivý?

Burgess: Tak super, ano. Stephen Morris z New Order to udělal skvěle Moc, korupce a lži. A "Blue Monday" byl singl, ale ve skutečnosti nikdy nebyl na albu (Možná v Americe ano, ale tady to bylo jen osm skladeb plus "Blue Monday" jako 12 palců). Ale věděl jsem, že poté zahraje "Blue Monday" a bylo to jen odpočítávání do doby, kdy se spustí ten basový buben "Blue Monday". A bylo to jako af-ing rave! Bylo to prostě úžasné. To bylo skvělé.

Gary Kemp mluví o „True“ a albu, které udělal se Spandau Ballet – kapelou, kterou jsem nikdy pořádně neznal nebo se o ni nikdy moc nezajímalo (byla to moje chyba, ne jejich!). Ale jen slyšet jeho příběhy o tom, že jemu je 19 a jeho bratrovi 21 a jeho mámě a ti všichni spolu žijí v tomto radním domě v Londýně. A měl skvělé písně jako „True“ a „Gold“ a „Communication“. A jediní lidé, kteří je slyšeli, byla jeho matka a jeho bratr – a byli to jeho fanoušci.

Bylo to jako: "Wow!" To jsou příběhy, které jen tak nevidíte.

Když se podíváte zpět na ty dva a půl roku poté, co začali, ve světě, který se v průběhu té doby neustále měnil, co se z takové zkušenosti naučíte?

Burgess: Bylo to skvělé. První tři týdny byli většinou moji přátelé, kteří je dělali. Bonehead z Oasis, The Chemical Brothers, Dave Rowntree z Blur, Alex Kapronos z Franze Ferdinanda. Jak šel čas, chtěli jsme to rozšířit a přidat nové kapely. Máme We Are KING, R. Stevie Moore, Sofie Royer, Run the Jewels. A tehdy to začalo nabývat podoby, kterou jsem chtěl mít. A potom jsem to tak nějak nechal běžet samo. Protože všichni byli pozváni.

Opravdu nezáleželo na tom, jestli to byl jeden večer Klub pomalých čtenářů nebo druhý večer Paul McCartney. Nezáleželo na tom, jak byly velké. Záleželo na tom, jak skvělou Listening Party si mysleli, že ji mohou udělat.

McCartney udělal něco úžasného. Bylo to prostě úžasné. Nemusel se obtěžovat, víš? Ale udělal. A bylo to skvělé. Odvedl opravdu skvělou práci.

Něco, co mě opravdu zasáhlo zhruba minulý rok, když se koncerty začaly vracet, je způsob, jakým hudba dokáže lidi spojovat – dokáže lidi spojovat. I během karantény jste našli způsob, jak hudba spojovat lidi. Obecně řečeno, jak důležitou roli hraje hudba?

Burgess: Jo, myslím, že se lidé spojovali přes strach, víš? A hudba obvykle svým způsobem zachraňuje lidi – a povzbuzuje je a motivuje a dokáže je tak krásným způsobem sblížit. Je to prostě úžasné.