Skutečná inflační „krize“ je redefinicí slova „inflace“

Projekt Washington Post je Catherine Rampell by měla být v jistém smyslu chválena za její ochotu přiznat inflaci, která se prý děje pod dohledem prezidenta Bidena. V tuto chvíli není dostatek pozornosti dovnitř a Rampellová toho přináší více, když se její kritické oko rozšíří do Bílého domu. Samozřejmě, že problém s Rampellovou sebemrskačstvím (nikdo by si ji nespletl s republikánkou) je ten, že tím, že kritizuje demokraty za inflaci, ji úplně předefinuje; to, nebo ho objevit tam, kde by nemohlo existovat.

Rampell například není příznivcem „návrhů na kontrolu „úlevy od inflace“, které byly „navrženy nebo přijaty v Kalifornii, Indianě, Delaware“ a dalších státech. Věří, že budou „škodlivé v boji proti inflaci. Je to proto, že tyto a další daňové škrty nebo slevy ještě více rozžhaví poptávku.“ Až na to, že to co píše Rampell není pravda. Ani zdaleka ne. A to není obrana výdajů.

Rampellova analýza naznačuje, že vláda může mobilizovat jinak spící kapitál; že svou daňovou silou může zvýšit poptávku. Nic takového nemůže udělat. Kromě toho, že vydělané peníze nacpeme do pověstné plechovky od kávy, to, co neutratíme, se automaticky přesune na jiné s krátkodobými přáními a potřebami. Banky a další finanční zprostředkovatelé neberou naše peníze proto, aby na ně láskyplně zírali, spíše nám platí malý úrok za naše neutracené bohatství právě proto, že je hodlají půjčit za vyšší úrok.

V Rampellově případě není ani tak proti přerozdělování bohatství, jako je proti němu nyní, protože si myslí, že kontroly způsobí růst cen. To je ekvivalent toho, co komentátor říká, že rychlý, ale možná nemorální způsob, jak rozžhavit poptávku, když tomu jinak není, je v blízké době legalizovat krádež. Představte si všechny ty výdaje, když se policie podívá jiným směrem, když jsou okrádáni nevinní. Až na to, že by nedošlo k žádnému navýšení. Každý dolar, který by zloději utratili, by byl dolarem, který by zloději již neměli. Aby bylo jasno, tento předchozí komentář není začátkem diskuse o zdanění. Je to spíše způsob, jak říci, že ať jsou vládní dary jakékoli dobré nebo špatné, nezvyšují poptávku. Aby vláda mohla posílat šeky v miliardách, ostatní musí mít o miliardy méně.

Pokud ne, jako kdyby vlády mohly jen rozdávat peníze, aniž by poškodily ty, kterým byly odebrány, pak lze s jistotou říci, že by tak činily s velkou pravidelností. Mohly by také teoreticky vymazat všechna období pomalejšího ekonomického růstu. Ne, takový pohled není vážný. Vlády mají bohatství k redistribuci teprve poté, co bylo vyrobeno. Jinak řečeno, při předpokladu nárůstu „poptávky“ Rampell počítá dvakrát. Ještě horší je, že znovu předpokládá, že vlády mají magickou moc vytvářet „poptávku“. Ne, nedělají.

Dále píše, že „nejlepším a nejméně bolestivým způsobem“, jak snížit inflaci, kterou si představuje, by bylo, kdyby tamní mocnosti „napravily tento nesoulad mezi poptávkou a nabídkou“ dramatickým zvýšením nabídky. Až na to, že nemůže existovat široký „nesoulad mezi poptávkou a nabídkou“ jednoduše proto, že poptávka je logickým důsledkem nabídky. Žádná ekonomická škola nemůže obejít tuto jednoduchou pravdu. Pokud je dnes menší nabídka, logicky je menší poptávka. Rampell věří, že jde o odlišné koncepty, což jí opět vrtá hlavou.

Poté se obrací k Federálnímu rezervnímu systému, kterému až příliš mnoho nalevo a napravo připisuje magické síly. Rampell píše, že „zvyšováním úrokových sazeb centrální banka zdražuje půjčky, což zase ochlazuje výdaje…“ Opět poptávka. A toto zvláštní zaměření na Fed jako na nějaký druh „jiného“, který kontroluje náklady a dostupnost úvěrů. Ve skutečnosti si půjčujeme peníze za to, za co je lze vyměnit. Je to připomínka, že úvěry jsou vytvářeny globálně tak, že Fed nekontroluje ani jejich náklady, ani jejich nabídku. Bože, nedávný příběh v Wall Street Journal uvedl, že jen ruské bohatství ve výši 150 miliard dolarů leží v Zugu, prominentním místě pro typy ruských oligarchů ve Švýcarsku. Myslí si Rampell a další, tak zaujatí údajnými pravomocemi Fedu, že peníze jsou jen skladovány v Zugu a bezpočtu dalších globálních rájů pro parkování kapitálu? Realističtěji, hojné bohatství vytvořené globálně a denominované v dolarech globálně cirkuluje při hledání nějakého vyššího využití. Velká část se dostává do Spojených států z důvodů, které jsou příliš četné, než aby se daly spočítat. Je to dlouhý nebo krátký způsob, jak říci, že to, co si Rampell představuje, že Fed odebírá, je během několika sekund vynahrazeno nesčetnými domácími a mezinárodními zdroji kapitálu.

Na tom všem je pozoruhodné, že Rampell tvrdí, že „Většina politiků nemůže udělat tolik, aby stlačila inflaci.“ Tady odhaluje svou tvrdohlavost? I když věří, že politici a centrální bankéři mohou dělat to, co nemohou (zvýšit poptávku, zvýšit nabídku, snížit úvěry), ignoruje to, co mohou udělat: stabilizovat hodnotu měny, která je výtvorem vlády, pro kterou dřina. Měřítkem jsou měny. Nic víc. Odpovědné vlády po staletí vydávaly měny, které si držely svou hodnotu.

Rampellová možná odhaluje svou tvrdohlavost ohledně inflace vzhledem k její zdánlivé neochotě pochopit, co to je. Inflace je devalvací měny a vždy byla. Samozřejmě na základě toho stojí za zmínku, že během nepříliš skvělého prezidentování Joea Bidena dolar vůči hlavním zahraničním měnám a zlatu vzrostl. Což znamená, že by to byla první inflace v historii světa bez devalvace měny. To vás nutí přemýšlet, jestli se Rampell straní stranictví v době, kdy to nemusí.