Příběh Paula Volckera si představuje ekonomiku, která neexistuje a která nikdy neexistovala

Čínská vláda zakazuje zahraniční vlastnictví široké škály čínských podniků, včetně těch, které provozují webové stránky. Navzdory tomu, navzdory nekonečným pravidlům, která mají odrazit migraci zahraničního kapitálu do Číny, investice nevyhnutelně nalézají dobré nápady, takže moderní prosperita Číny musí být do značné míry financována americkými investory.

Tato pravda mě napadla při čtení pasáže investora Jima Rickardse. Když Rickards psal o době Paula Volckera jako předsedy Federálního rezervního systému, napsal, že Volcker „použil škrtidlo [na inflaci] a tvrdě to zkroutil. V červnu 20 zvýšil sazbu federálních fondů na 1981 % a šoková terapie fungovala.“ Zamyslete se prosím nad tím, co si Rickards představuje, že Volcker udělal, oproti šťastné realitě, že jedinou uzavřenou ekonomikou je světová ekonomika. V tomto bodě stojí za to krátce odbočit, a přitom odbočit do mimořádné nesmyslnosti, která informuje o Volckerově mýtu, který přijali konzervativci, libertariáni a bezpočet dalších levicových a pravicových náboženství.

Myšlenka, že Volckerovy machinace se sazbami zachránily americkou ekonomiku, nejprve předpokládá, že vládní intervence do nejdůležitější světové ceny (náklady na úvěr) ekonomiku pozvednou. Logika velí opak. Úvěrové toky signalizují tok zboží, služeb a lidského kapitálu k jejich nejvyššímu využití. Předstírat, jak to dělá mnoho konzervativců, že intervence Fedu během Volckerovy éry nebo nyní má blahodárné účinky, je žebrácké přesvědčení.

Na což volckerovi hagiografové řeknou, že je nutné hrát si se sazbami, aby se snížil úvěr a potažmo inflace. Viz výše o otázce intervence, abyste pochopili mimořádnou pošetilost, která informuje o Volckerově mýtu, po kterém čtenáři stačí uvažovat, proč si vůbec půjčujeme: získat věci. Přístup ke zboží, službám a práci. Jinými slovy, půjčování je důsledkem výroby, což snad lidi probudí k realitě, že prudce rostoucí půjčování by nikdy nebylo známkou inflace, stejně jako signalizuje hojnou produkci.

Půjčka „peněz“ samozřejmě tyto peníze nerozdává, ale spíše oddaluje spotřebu s ohledem na dosažení vyšší spotřební schopnosti v budoucnu prostřednictvím úrokové sazby. Úroková sazba peněz v zásadě představuje náklady na „pronájem“ přístupu ke zboží a službám. A pokud lidé své peníze pronajímají, je to známka nedostatku inflace. Opravdu, proč půjčovat peníze, které se vrátí v dolarech, za které budete kupovat stále méně zboží a služeb?

Čímž se dostáváme k úrokovým sazbám. Za předpokladu, že by je Fed mohl ovládat, a za předpokladu, co je ještě absurdnější na tom, že centrální kontrola sazeb je dobrá věc, můžeme se zastavit a zamyslet se nad dopadem vyšších výpůjčních nákladů? Za předpokladu vyššího výnosu Fedu by logickým výsledkem bylo více nabízených úvěrů, nikoli méně. Jinak řečeno, kdyby byl Volcker schopen stanovit 20% výpůjční náklady se svou sazbou finančních prostředků (nebyl), neškrtilo by to půjčování ani tak, jako by to odkrylo mnohem více „peněz“ při hledání enormně vysoké výnosy nařízené centrálními bankami.

Jednoduchou pravdou opět je, že půjčování je důsledkem produkce, v tomto okamžiku samotný pojem „zpřísnění“ Fedu nebo zpřísnění podle Volckera předpokládá, že produkce je inflační. Ano, zvláštní. A absurdní. I když věříte, že Fed je schopen centrálně plánovat ceny, úvěry a jejich náklady, jak zvláštní je věřit, že zasahování do ceny úvěrů by splnilo údajnou protiinflační misi Fedu.

Odtud je globální ekonomika. Pokud přijmeme Rickardsovu zvláštní definici inflace a způsob, jak s ní bojovat, nemůžeme ignorovat, že jedinou uzavřenou ekonomikou je světová ekonomika. K tomu se prostě vrátíme do Číny. Zatímco její politické vedení dlouho prosazovalo politiku, která měla zpomalit tok investic na pevninu, investoři měli jiné plány. A jak je zřejmé z úvodu tohoto dílu, zdroje jsou inovativní a produktivní bez ohledu na přání vlád.

Mějte to, prosím, na paměti s časem zesnulého Paula Volckera v čele Fedu. Pokud autoritáři v Číně nedokážou kontrolovat náklady nebo množství úvěrů, které tam plynou, vážně si někdo myslí, že Volckerovo vměšování do sazeb nějak fungovalo jako škrtidlo na počátku 1980. let? Snad se otázka zodpoví sama. Volckerova hagiografie si jednoduše představuje globální ekonomiku, která neexistuje a která nikdy neexistovala. To, co si Rickards představuje, je zcela mytologické.