Filmový průmysl se bojí Vladimira Putina

Téměř před rokem začal Vladimir Putin hromadit své síly pro invazi na Ukrajinu. Je to asi deset měsíců, co napadl. Oprava, přidejte k tomu osm let, protože začínal v roce 2014 s Donbasem a Luhanskem. Člověk by si myslel, že o tom všem bude na čepu spousty filmů a dokumentů, tak plně odvysílaných a fanfárovaných, že bychom byli obeznámeni s jejich existencí. Napadá vás nějaký? Ne? Po devíti letech. Filmový průmysl projevil mizivý sklon k řešení tohoto tématu. Bill Browder, téměř hlavní hybatel Magnitského zákona, superhvězdný nepřítel Kremlu a autor dvou bestsellerů o svém boji proti Putinovi – ani on nedokázal přimět filmový průmysl, aby podporoval filmy nebo dokumenty o jeho knihách. Ve skutečnosti jsou nyní tři nebo čtyři velké dokumenty o poslední invazi žádaným, dokončeným a připraveným pro hlavní vysílací čas, ale... bez distributorů, kteří by se dožadovali jejich registrace. Žádná divadla, televizní kanály nebo streamovací služby se nechtějí přihlásit, dokonce ani nenabízejí sdílení nákladů post-facto.

Dokument byl financován sám, ale ne proto, že tvůrci filmu jsou začátečníci bez úspěchů. Naopak. Jsou to většinou velmi známá jména. Sean Penn je jedním z nich. Jeho součástí je osobní rozhovor se Zelenským. Další je oficiální nominace Ukrajiny na zahraničního Oscara s názvem Klondyke. A další je Evgeny Afineevsky, držitel nesčetných cen, nominovaný na Oscara a Emmy za svůj dokument z roku 2015 o ukrajinském hnutí Euro-Maidan s názvem Zima V Ohni. Jevgenij, zkušený filmař, izraelský Američan narozený v ruské republice Tatarstán, vyrostl v Sovětském svazu a ví vše o moskevské totalitní zrádnosti. Režíroval také řadu filmů, divadelních her, muzikálů – zkrátka legendární kariéru. V roce 2016 jeho dokument Výkřiky ze Sýrie o nevýslovných hrůzách Asadova režimu a spoluúčasti Moskvy získal trvalý ohlas a různá ocenění. Stal se tedy terčem druhu divoké dezinformační kampaně zaměřené na prominentní nepřátele Kremlu a jeho spojenců.

Jeho aktuální dokument s názvem Svoboda v ohni, trvající dvě hodiny, byl natáčen na Ukrajině až do 19. srpna, jediný sledoval události hluboko do války. Premiéru měl v září na filmovém festivalu v Benátkách. Evgeny je zaneprázdněn závoděním po Evropě a USA na filmové festivaly, často po boku svých hlavních protagonistů, a neúnavně vystavuje publikum strádání Ukrajinců. A to tváří v tvář neúprosnému pronásledování: byl otráven na filmovém festivalu v Torontu v roce 2015, v roce 2017 žalován v USA za svůj syrský film, Sputnik a Russia Today donekonečna nadával jako „Al Quaeda In Hollywood“ a mnoho dalšího. Kampaň pokračuje do současnosti. Festivalu Doc NYU v listopadu zazněly výhrůžky kvůli představení „Svoboda“. Během následujících otázek a odpovědí provokatéři vstali a křičeli nadávky. Neexistuje tedy žádná omluva pro to, aby se průmysl vyhýbal jeho práci, aby ji podporoval, distribuoval a oslavoval, a tím bránil ruské perzekuci a propagandě. Nebo vlastně jakýkoli film, který obstojí v Kremlu.

Samotný dokument je modelem umělecké formy. Zvládá ten nejvzácnější z úspěchů, dojímavou, polidšťující a inspirující katarzi uprostřed nevysvětlitelné tragédie tím, že se jemně, ale pevně soustředí na lidskou tvář probíhajících událostí. Divák se v žádném okamžiku necítí odcizený, zděšený explicitně prezentovanými odpornými podívanými na masakr vytvořený Moskvou. Dostáváme záblesky, ale většinou jsou k nám krvavé reality filtrovány tečně přes hluboce normální postavy, jejichž normálnost je jakýmsi hrdinstvím, které až do předvčerejška potřebovaly být jen samy sebou – dokud na ně nedolehlo bizarní nevýslovné zkreslení reality. Pojem normality se objevuje opakovaně, je to vzácná komodita. Sledujeme jejich zmatené úpravy, chápeme a identifikujeme, mohli bychom to být skutečně my. Tak například nesnáze „Picassova“, bohémského umělce na náhle okupovaném území, který se dobrovolně přihlásí k bodybagům na civilní mrtvé, které tu Rusové rozházeli. Veselý chlapík s kulatým obličejem, který o sobě říká, že je normálně optimista. Normálně. Na jeho rysech stále můžete vidět zbytky jeho svérázného humoru, jeho nevrlé přátelskosti, jeho kdysi posvátné umělcovy afekty.

Hlavní postavou, pokud nějaká je a která také jezdí s Jevgenijem na vybrané projekce, je Natalja Nagornaja, korespondentka ukrajinského televizního kanálu 1+1. Naprosto přístupná, oblíbená postava ve svém běžném životě jako všudypřítomná národní/místní reportérka nyní musí chodit na kdysi známá místa, aby až příliš často hlásila hluboce znepokojivé jevy. Jak ale říká, uvědomila si, že normalita se pro obyčejné lidi měří třemi věcmi: chlebem, vodou, zprávami. Je odhodlaná dodržet svůj konec smlouvy. Má ten lehce pokřivený unavený úsměv skepticismu, standardní nástroj korespondentky, když je běžně konfrontována s nepravděpodobným. Zde je to pozůstatek zabarvený smutkem z lépe zvládnutelné doby, velmi nedávné minulosti, jistě ne idylické nebo neposkvrněné, ale donedávna srozumitelné. V jednu chvíli, když předvádí záběr na kameru o tom, jak armáda znovu dobyla místo, kde vládlo zvěrstvo, jí po tvářích nekontrolovatelně stékají slzy, když se snaží být optimistická. „Neplač Natálie, neplač,“ ozve se výkřik z auta plného projíždějících vojáků.

To je pak leitmotiv filmu, neustálé vnucování člověka nepochopitelné hrůze. Všude vidíme nezdolnost dětí a starých lidí, léčivé síly, společenství, neustále přetrvávající, vzmáhající se a obnovující. Skončíme nadšeni čirou moudrostí Ukrajinců, vděční za milost, kterou nám prokázali, dar na celý život, něco, co si máme všichni ctít. A to je také neocenitelný dar tohoto filmu. Ne díky filmovému průmyslu.