Bodování Debata o inflaci

Za poslední rok se objevila záplava komentářů o „inflaci“. Patří sem moje nedávná kniha, kterou napsali společně se Stevem Forbesem a Elizabeth Ames, s příhodným názvem: Inflace. V této knize jsme znali vyjeté koleje, ve kterých se ekonomové ocitli po desetiletí uvězněni, předvídali jsme pravděpodobný průběh diskuse a nastínili jsme některé alternativy. Podívejme se, jak se věci daly dohromady.

Na samotné obálce knihy jsme počítali s tím, že i slovo „inflace“ – které jsem v poslední době dával do uvozovek – je poněkud zmatený pojem. Ukázalo se, že tomu tak je. Lidé vypadají zmateně jako vždy.

Tento termín pochází z lidové řeči a má tendenci se stát pytlíkem nebo hrncem všech druhů věcí, které by mohly způsobit růst indexu spotřebitelských cen. V knize jsme zahájili naši analýzu oddělením příčin a účinků, které jsou ze své podstaty nepeněžní povahy a v podstatě představují nějaký druh problému nabídky/poptávky u zboží a služeb v reálném světě; a ty, které jsou ze své podstaty peněžní a v zásadě představují špatné hospodaření s měnou a nevznikají z žádného problému nabídky/poptávky v reálné ekonomice.

Samotné studium ekonomie má tendenci držet se v těchto liniích. Ekonomové s příchutí keynesiánství mají tendenci se zaměřovat na otázky nabídky/poptávky, často shrnuté v makro měřítku jako „agregovaná nabídka a agregátní poptávka“. Jejich rámce mají ze své podstaty tendenci předpokládat měnu stabilní hodnoty. Sám Keynes nebyl tak naivní. Ale po Keynesově smrti v roce 1946 měli jeho různí akolyti, obklíčení systémem zlatého standardu Bretton Woods, který většinou dokázal udržet měnové hodnoty stabilní, tendenci zjednodušovat své dotazy pouze na nepeněžní faktory. Byli tedy zmateni, když jejich základní předpoklady – stabilní hodnota měny – byly zrušeny poté, co Nixon v roce 1971 ukončil Bretton Woods zlatý standard.

Toto přehlédnutí keynesiánců bylo napraveno monetaristy, kteří zaujali opačný postoj, že veškerá „inflace“ byla ze své podstaty peněžní. To byla nutná korekce, ale monetaristé poté ignorovali všechny nemonetární faktory nabídky/poptávky, které skutečně ovlivňují ceny. A tak se dnes všichni ekonomové polovinu času mýlí; nebo se celou dobu mýlí napůl.

Tuto mentalitu jednoho nebo druhého shrnuje pokračující debata o „Phillipsově křivce“, která vypadá asi takto: Silnější ekonomika (nižší nezaměstnanost) vede k vyšším cenám. Ve skutečnosti sám Phillips tvrdil, že nižší nezaměstnanost (menší nabídka/větší poptávka po práci) vede k vyšším mzdám. Není to zrovna překvapivý závěr a ve skutečnosti to v reálném světě funguje. Robustní ekonomiky mají často rostoucí ceny a slabé ekonomiky (recese) mají často klesající ceny. Je možné mít silnou ekonomiku s klesajícími cenami a slabou ekonomiku s rostoucími cenami, ale přesto základní tvrzení Phillipsovy křivky často fungují v reálném životě.

Ekonomové s příchutí monetarismu nebo alespoň ti, kteří mají lepší povědomí o měnových otázkách, mají jiný argument: Pokud je „inflace“ v podstatě peněžním fenoménem (jak tomu často je), ať už tomu říkáte přebytek peněžní zásoby nebo pokles v hodnotě měny, pak je hloupé tvrdit, že zdravá ekonomika nebo nízká nezaměstnanost způsobuje přebytek množství měny nebo pokles hodnoty měny. To není jen sémantika. Protože, když začnete říkat, že zdravá ekonomika s nízkou nezaměstnaností je peněžní problém, musíte také říct Federálnímu rezervnímu systému, že musí vyhodit ekonomiku do povětří, kdykoli to ohrožuje příliš mnoho zdraví nebo příliš vysokou zaměstnanost. Nedej bože, aby se zvýšily mzdy! Zdá se to být hloupé a ve skutečnosti je. Pokud je však „inflace“, která v praktickém vyjádření znamená změny v CPI, „vždy měnovým fenoménem“ a CPI roste, jaká jiná možnost existuje?

V naší knize jsme zaujali radikální postoj, že: Někdy ceny rostou nebo klesají z nepeněžních důvodů a někdy z peněžních důvodů. Někdy obojí zároveň.

Já vím, úžasný přehled. Koho by to napadlo?

Ale myslím, že nyní vidíme, že jakkoli je to nudně zřejmé, komentář tomu zdaleka nerozumí.

Výsledek obou těchto linií myšlení, keynesiánského i monetaristického, je stejný: Řešením „inflace“ je recese. To mi moc "řešení" nepřipadá. Říkám tomu hypotéza „tři křivdy dělají dobro“. Z dnešního pohledu je špatně číslo 1: nějaký druh problému nabídky/poptávky, jako je potlačená výroba automobilů, nedostatek bytů nebo výsledek skutečně intenzivních vládních deficitních výdajů v letech 2020-2021 (nebo „agregovaná poptávka“, jak často argumentují Keynesiánci) . Řešení jsou nasnadě: vyrobit více aut, postavit více domů, neutrácet tolik peněz.

Chyba č. 2 je: skutečně přehnaně agresivní reakce centrální banky v roce 2020, která skutečně vedla k poklesu hodnoty měny (asi o 30 % vs. zlato), jak by se dalo očekávat, a odpovídajícímu zvýšení cen, které z toho vyplývá. Řešením je: Nedělejte to. Přinejmenším zabránit dalšímu poklesu měny. Možná, dovolte, aby se trochu zvedl, aby se opravila minulá chyba.

Zní to jako dvě dobré věci: Vyrábět více aut, stavět více domů a mít stabilní a spolehlivou měnu. Přidejte nějaké nižší daně a méně zatěžující regulace a ve výsledku byste měli mít ekonomický boom, nižší nezaměstnanost a vyšší mzdy. To je v podstatě to, co Reagan udělal v 1980. letech a fungovalo to.

Místo toho „řešení“, o kterém slyšíme, je Špatné číslo 3: Více nezaměstnanosti. Protože pokud je problémem „agregovaná poptávka“ (keynesiánsky „nakupování věcí“), pak bychom měli mít recesi, která způsobí menší nákupy a tím i menší poptávku. Pokud je problém monetární, pak potřebujeme nějaký druh monetární restrikce (buď prostřednictvím úrokových sazeb nebo kvantitativní statistiky), dokud CPI (nebo možná nominální HDP) neklesne na přijatelnou úroveň. Obojí v podstatě znamená recesi.

Na peněžní straně není cílem CPI nebo NGDP, ale stabilní hodnota. Způsob, jakým toho bylo dosaženo v minulosti — pro téměř dvě století do roku 1971 — bylo spojit hodnotu dolaru se zlatem. MMF to dnes zemím skutečně zakazuje. Stále je to však běžná politika mezi více než 100 zeměmi, které oficiálně vážou své měny na nějaký externí standard hodnoty, nejčastěji USD nebo EUR.

Ani s měnou s idealizovanou stabilní hodnotou by to nevytvářelo neměnný CPI. CPI může stoupat, klesat nebo cokoli jiného kvůli řadě nemonetárních faktorů, přesně jak to popisují keynesiánci. Ale, to je dobře. Ceny mají jít nahoru a dolů. Hodnota měny má být stabilní.

Federální rezervní systém není tak hloupý. Ve skutečnosti se zdá, že litoval svých excesů z roku 2020 a už asi dva roky udržuje hodnotu USD zhruba stabilní oproti zlatu kolem 1800 USD – pravděpodobně to není náhoda. Stejně jako Paul Volcker v 1980. letech (po opuštění monetarismu v roce 1982), Zdá se, že dnes Federální rezervní systém chce držet USD volně – na můj vkus až příliš volně – stabilní oproti zlatu.

To však nikdy netrvalo dlouho. Dříve nebo později se „něco stane“, s největší pravděpodobností recese, protože to je nyní oficiální politikou, a jsme zpět u „snadných peněz“, pravděpodobně doprovázených „fiskálními stimuly“, jak jsme viděli v roce 2020. Tyto špatné návyky jsou těžké rozbít. Tento cyklus jsme procházeli dokola a dokola za posledních padesát let, éru Floating Fiat, a výsledkem je, že hodnota dolaru vs. zlato klesla asi o 98 %, neboli 50:1. Na nákup unce zlata je nyní potřeba 50x více dolarů než za Kennedyho vlády. To není zdravý trend a může se zhoršit.

Bohužel, dnešní debata o „inflaci“ je asi tak špatná jako kdykoli předtím. Nepeněžní problémy nabídky a poptávky vyžadují nepeněžní řešení. Základní řešení pro měnu je jednoduché: Udržujte měnu stabilní v hodnotě. Institucionalizovaná a formalizovaná verze tohoto principu je systém zlatého standardu.