NIMBYismus je globální, a to je problém energetického přechodu

Je to jedna z velkých ironií celého příběhu o energetické transformaci: Stejná třída levicově orientovaných aktivistů, kteří propagují větrná, solární a elektrická vozidla (EV) jako řešení, se také staví proti těžbě lithia a dalších kritických minerálů nezbytných k jejich výrobě. práce.

Elektromobily nemohou vytlačit auta se spalovacím motorem bez lithia. Odvětví elektromobilů se neodvolatelně spojilo s lithium-iontovou technologií pro své baterie: Bez vydatných a cenově dostupných dodávek lithia průmysl selže. To je prostě realita – o tom se nedá polemizovat. Stejně tak větrná a solární energie nemůže vytlačit zemní plyn nebo uhlí nebo jadernou energii v sektoru výroby elektřiny bez enormního zvýšení kapacity baterie. V současnosti je nasazovaná technologie převážně lithium-iontová, ačkoli společnosti pracují na škálovatelných alternativách.

Kolik lithia je potřeba? Mezinárodní energetická agentura ve zprávě z loňského léta připustila, že pro splnění svých cílů v oblasti změny klimatu musí poptávka po lithiu do roku 900 vzrůst o 2030 % a do roku 4,000 o 2040 XNUMX %. proces odpařování, jehož dokončení často trvá roky. Nejbohatší zdroj lithia na světě skutečně leží v obrovských solných pláních v jihoamerickém regionu Lithium Triangle, kde se zachycuje prostřednictvím tohoto odpařovacího procesu.

Ale velké množství lithia je také zachyceno procesem těžby tvrdých hornin, který má mnohem větší dopad na krajinu a životní prostředí než proces odpařování. Nelze popřít, že obě formy zachycování lithia budou muset ve velmi krátké době vzrůst o mnoho faktorů, aby EV a obnovitelné zdroje mohly hrát svou předpokládanou roli v energetické transformaci. Je ironií, že demonstranti jsou proti oběma formám získávání lithia, i když obhajují elektromobily a solární a větrné elektrárny.

Má-li k tomuto přechodu skutečně dojít – což je vyhlídka, která se každým dalším týdnem stále více zmenšuje – pak je to otázka načasování stejně jako otázka vývoje a distribuce nových technologií, které jej povedou. Nová těžební operace může trvat 7 až 10 let od počátečního konceptu k první výrobě; nový projekt zpracování odpařováním něco menšího než to, ale stále je to otázka let, ne měsíců.

Přesto v posledních týdnech vidíme jen velmi málo zpráv o nových projektech, které se rozjíždějí, a poměrně málo o tom, že navrhované nové projekty byly zpožděny nebo zrušeny. Srbská vláda právě minulý týden zrušila velký nový projekt těžby lithia v hodnotě 2.4 miliardy dolarů od Rio Tinto, přičemž jako důvod uvedla masivní protesty založené na NIMBY (Not In My Back Yard).

Srbská premiérka Ana Brnabicová ve čtvrtek řekla, že „splnili jsme všechny požadavky ekologických protestů a ukončili jsme Rio Tinto v Republice Srbsko“. Vůdkyně srbské vlády tak spatřuje svou hlavní povinnost ne plnit požadavky mezinárodních elit, které stanovují klimatické cíle v OSN, ale plnit „požadavky ekologických protestů“ ve své zemi.

Vidí tady ještě někdo to odpojení? Mezinárodní společenství nám každý den říká, že čelíme nejen změně klimatu, ale také „klimatické nouzi“. Ta samá komunita – která zahrnuje srbskou vládu – nám v dalším dechu říká, že řešením této nouzové situace je zbavit se „fosilních paliv“ při výrobě energie a zničit auta se spalovacím motorem, která byla zásadní pro vznik a zachování moderní společnosti a všechny je nahradit elektromobily, solárními a větrnými. Totéž mezinárodní společenství pak připouští, že nic z toho se nemůže stát bez enormního nárůstu dodávek lithia a dalších kritických minerálů za pouhých pár let.

Ale když statisíce levicově smýšlejících demonstrantů NIMBY vyrazí do ulic, vláda náhle zapomene na „klimatickou nouzi“ a svou povinnost považuje za plnění jejich požadavků, nikoli požadavků OSN a IPCC. Jediný logický závěr, ke kterému zde lze dospět, je, že srbská vláda považuje „klimatickou nouzi“ za skutečnou nouzi pouze tehdy, když je politicky vhodné ji takto vnímat.

To se neomezuje na Srbsko – je to celosvětový fenomén. Loni v létě Bidenova administrativa v USA oznámila, že zahájí úsilí „celé vlády“ s cílem zajistit americké dodavatelské řetězce pro tyto kritické nerosty, aby k nim měl americký automobilový průmysl a sektor obnovitelných zdrojů přístup. To bylo oznámeno 8. června 2021. Vyhledávání Google na toto téma dnes objeví jen několik následujících příběhů, které odkazují na toto úsilí, jako je tento na The Verge. Ale když se začtete do útrob těchto příběhů, uvidíte, že i když se pochvalně zmiňují o oznámení z 8. června, neobsahují jediný příklad skutečného pokroku.

Podobné hledání dnešních zpráv o energetických záležitostech v EU neodhalilo nic o tom, že tyto vlády rozvíjejí svou schopnost těžit a zajišťovat dodavatelské řetězce pro lithium, ale spousty příběhů o tom, jak se snaží zajistit dodávky a dodavatelské řetězce pro...přírodní plyn, jako je tento příběh v Reuters. Protože to je to, co je tuto zimu v Evropě opravdovou nouzi – snaží se přijít na to, jak udržet rozsvícená světla a vytápěné domy v zemích, které příliš spoléhají na nespolehlivou a přerušovanou větrnou a solární energii ve svých elektrických sítích.

To vše vyvolává velmi legitimní důvody k otázce, zda se nacházíme v „klimatické nouzi“ či nikoli. Protože pokud jsme, rozhodně to nemůžete dokázat tím, že budete pozorovat kroky vlád v USA a Evropě. Zabezpečení kritických zásob nerostných surovin, které jsou zásadní pro uspokojení potřeb „nouzové situace“, kterou podle mezinárodního společenství musí splnit svět, je nesmírně ekologicky a časově náročná snaha, která si vyžádá jedno z největších kolektivních úsilí, jaké kdy společnost vyvinula. globální vlády dosáhnout.

To je realita, a dokud tyto vlády neučiní kolektivní rozhodnutí klást nezpochybnitelné požadavky na splnění této „nouzové situace“ nad touhy demonstrantů sídlících v NIMBY, pak musíme dojít k závěru, že ve skutečnosti vůbec nevěří celé této apokalyptické rétorice.