Nick Mason na opětovné návštěvě Early Pink Floyd během turné Saucerful Of Secrets

Od roku 2018 spoluzakládající bubeník Pink Floyd Nick Mason slaví nejranější dny své kapely a zaměřuje se na pre-Temná strana Měsíce éra jako pětidílná Talíř plný tajemství.

Uprostřed svého druhého turné po USA skupina – Mason, kytaristé Gary Kemp (Spandau Ballet) a Lee Harris (The Blockheads), baskytarista Guy Pratt a klávesista Dom Beken (The Orb) – oslavili příspěvky zesnulých členů Pink Floyd Syda. Barrett a Richard Wright na pódiu počátkem tohoto týdne v Chicagu, kde se prodírali skluzavkou na kytaru v písni „One of These Days“, aby zahájili show.

"Trvalo to víc než trochu času, než jsem se sem vrátil," vtipkoval Mason o pandemii odloženém turné, které se původně mělo konat v roce 2020, a vzpomněl si na vystoupení Pink Floyd v roce 1968 v Kinetic Playground, malém bývalém nočním klubu ve městě. Severní strana. "Pamatuje si někdo ten koncert?" vtipkoval bubeník na jevišti v Chicago Theatre.

Guy Pratt, který vystupoval po boku Masona během turné Pink Floyd na podporu Chvilkový výpadek rozumu a Divizní zvon, zastupující Rogera Waterse na baskytaru a zpěv, jiskřil hlavním vokálem během „If“, zatímco Kemp se natáhl na „Candy and a Currant Bun,“ zdůrazňuje během téměř dvou a půlhodinového vystoupení s nově přepracovaným setlistem.

"Amerika je stále pro rock'n'rollovou kapelu - dokonce i pro starší - je to stále země zaslíbená," řekl Mason do telefonu. "Nyní jsme změnili setlist a děláme revidovanou show," pokračoval. „Pro lidi, kteří přišli na show minule, jsme to předělali a prodloužili – zejména fungování ‚Echoes‘, což je pro mě jakýsi přechod od Pink Floyd se Sydem k Pink Floyd s Davidem. Roger, já a Rick."

Mluvil jsem s Nickem Masonem o návratu na scénu v amerických kinech, součást intimního Saucerful of Secrets Severoamerické turné která trvá do listopadu a oslavuje multigenerační dosah Syda Barretta a Pink Floyd. Níže následuje přepis našeho telefonického rozhovoru, lehce upravený pro délku a srozumitelnost.

Vím, že jsi letos v létě absolvoval nějaké evropské rande. Jaké to bylo konečně se po posledních dvou letech vrátit na scénu?

NICK MASON: Je to opravdu vzrušující. Byly to velmi zvláštní dva roky. Mám tendenci říkat publiku, nejsem si jistý, kdo je tady dnes večer nejvíc vzrušený, jestli my nebo oni.

Když jsem viděl představení Temná strana Měsíce or Wall, očividně je to typ produkce, který prostě neumožňuje na jevišti žádnou míru experimentování nebo improvizace. Uvolňuje tě to v tomto prostředí s vaší kapelou trochu experimentovat?

NM: Myslím, že to musí být velmi důležité. Nejsme tribute kapela Pink Floyd ani tribute kapela Rogera Waterse nebo tribute kapela Davida Gilmoura. Takže si myslím, že si svou identitu udržujeme tím, že pracujeme velmi odlišným způsobem.

Hezké je, že je to do značné míry v souladu s tím, co jsme dělali v roce 1967 – většina písní byla příležitostí, jak píseň zahrát a pak se trochu rozjet.

Do jisté míry mám pocit, že někdy mohou být příspěvky Syda Barretta přehlédnuty segmentem fanoušků fixovaných na jedno nebo dvě alba. Jak důležité je pro vás oslavovat Syd během těchto show?

NM: Důležitost je trochu legrační slovo. Ale myslím, že je dobré oslavit, předpokládám, začátky Pink Floyd.

Myslím, že zejména v Americe je to relevantní. Protože si myslím, že spousta lidí tady vidí Pink Floyd jako něco, čím to začalo Temná strana Měsíce. Evropa je v tomto ohledu trochu jiná, protože jsme tam více pracovali. Takže bych řekl více znalostí o rané práci.

Ale je nevyhnutelné, že s úspěchem kapely ve skutečnosti upadlo tolik staré hudby, aby byla nahrazena aktuálními alby nebo hudbou, kterou jsme hráli.

Když přijdete na místa, jako je tato, americká divadla, můžete vidět své spoluhráče na pódiu – neblokují je rekvizity. Můžete vidět téměř každého fanouška. Jak taková zkušenost po tolika letech na stadionech ovlivňuje to, co děláte?

NM: Oh, to je skvělé. Bylo by hezké občas udělat stadion pro příjem. (smích) Ale na druhou stranu je skvělé skutečně komunikovat s publikem. Jak říkáš, nevidím jen členy kapely, ale docela dobře vidím až do zadní části hlediště. A to je velmi odlišné.

Stadiony jsou skvělé a dávají vám příležitost dělat nejrůznější věci. Ale nikdy nedává pozor na celý stadion. Vzadu vždycky pár lidí bere drogy a hraje frisbee.

I když nemusíte nutně radikálně měnit tyto písně, trochu je předěláváte. Jak důležité je to dělat a hledat nové způsoby, jak hudbu neustále posouvat kupředu?

NM: Předpokládám, že to je ta rovnováha, o které doufáme, že se nám to podaří, což je pro to, aby písně byly rozpoznatelné pro lidi, kteří je znají zvláště do detailů, ale také pro lidi, kteří to mohou být méně obeznámeni.

Není tam moc improvizace a podobně, ale je tu určitý druh svobody, kterou bychom teď určitě nikdy neměli a Pink Floyd už mnoho let neměli, pokud jde o pořádání velkých koncertů a tak dále.

Nyní máte pár let na to, abyste spolupracovali a vypilovali způsob, jakým prezentujete tuto hudbu. Během toho také svým způsobem vystavujete fanouškům novou stránku někoho, jako je například Gary Kemp, pro kterého ho lidé mohou znát pouze kvůli jeho práci ve Spandau Ballet. Jaké to bylo pracovat s touto kapelou?

NM: Je to skvělé. Gary je asi nejlepší příklad. Ale když se podíváte na jakousi směs vlivů, které máme na pódiu s Leem z Iana Duryho & The Blockheads a Domem Bekenem z The Orb, myslím, že to prostě dělá skvělý druh tavícího kotle pro hraní raných Pink Floyd.

Jak jste se hoši rozhodli trochu přepracovat setlist pro toto turné?

NM: Přepracovali jsme to během evropského turné letos v létě. Vždycky si myslím, že za zkoušení na pódiu nic nenahradí. Pak se objeví další nápady. Nyní jsme změnili setlist a děláme revidovanou show. Ve skutečnosti to, co děláme, začíná s „Jedním z těchto dnů“. Tím jsme kdysi končili. Takže lidem, kteří nás mohli vidět před dvěma nebo třemi lety, tak trochu navrhujeme, že začínáme tam, kde jsme skončili.

Pro lidi, kteří přišli na show minule, jsme to předělali a prodloužili – zejména fungování „Echoes“, což je pro mě jakýsi přechod od Pink Floyd se Sydem k Pink Floyd s Davidem, Rogerem , já a Rick.

Pink Floyd mají takový vzácný luxus, že oslovují různé generace. Jaké to je vidět to hrát každý večer z vašeho bidýlka na pódiu?

NM: Je to skvělé. Myslím, že pro nás je ta velká věc, kam rodiče občas přivedou děti, nesmírně potěšující.

Ten pocit, že nejsi jen nostalgická kapela a že hudba má v 21. století nějaký význam, je jedna z nejhezčích věcí na tom, vyrazit s touto kapelou a vyrazit na turné.