Blízký východ a střední Asie čelí účtu za obnovitelné zdroje energie ve výši až 884 miliard dolarů, říká MMF

Podle nové studie Mezinárodního měnového fondu (MMF) země na Středním východě a ve Střední Asii možná budou muset do roku 884 utratit 2030 miliard dolarů na rozvoj zařízení na výrobu obnovitelné energie, aby splnily své cíle v oblasti snižování emisí.

Obrovské částky odpovídají více než pětině současného hrubého domácího produktu 32 zemí napříč oběma regiony.

Projekt zprávy, od ředitele odboru MMF pro Blízký východ a Střední Asii Jihada Azoura a ekonomů Garetha Andersona a Ling Zhu, uvádí řadu politických možností pro vlády v obou regionech, pokud mají splnit své klimatické cíle.

Kapitálové výdaje na programy obnovitelné energie by také musely doprovázet snížení dotací na paliva o dvě třetiny.

Autoři poznamenali, že některé velké projekty obnovitelných zdrojů již probíhají. Katar například staví 800MW solární elektrárnu Al-Kharsaah, která po dokončení bude schopna pokrýt desetinu poptávky po elektřině v této zemi.

Ve Spojených arabských emirátechSpojené arabské emiráty
, největší solární park na světě, Mohammed bin Rashid Al-Maktoum Solar Park, je ve výstavbě v Dubaji za cenu přibližně 50 miliard AED (13.6 miliardy USD). Do roku 5 bude schopen generovat 2030GW.

Celkově MMF odhaduje, že země v regionu Středního východu, severní Afriky, Afghánistánu a Pákistánu (MENAP) by v letech 770 až 2023 musely investovat 2030 miliard USD do obnovitelné energie. Země v regionu Kavkazu a Střední Asie (CCA) investovat 114 miliard dolarů.

Současné částky nejsou hlavním problémem pro Katar a Spojené arabské emiráty, které se v současné době těší neočekávaným přívalům z vysokých cen ropy a plynu. Pro některé další země však může být obtížné vyčlenit finanční prostředky na výměnu stávajících konvenčních elektráren.

Dotace a stabilita

Zpráva MMF, zveřejněná 6. listopadu, uvádí, že rozvoj obnovitelné energie může také vytvářet pracovní místa a zlepšit energetickou bezpečnost zemí dovážejících ropu. Uznává však, že existují i ​​určité dlouhodobé náklady.

Za prvé, zbývající dotace na palivo by stále deformovaly ceny energie a omezovaly potenciální zisky z vyšší energetické účinnosti. Poznamenává také, že značné veřejné výdaje na urychlení energetického přechodu „by mohly oslabit fiskální pozice a makroekonomickou stabilitu a ponechat budoucím generacím k dispozici méně zdrojů“.

Alternativní možností diskutovanou MMF je postupné odstranění dotací na pohonné hmoty a zavedení uhlíkové daně stanovené na 8 USD za tunu CO₂ emise v regionu MENAP a 4 dolary za tunu v CCA.

Některé země již v tomto směru podnikly kroky. Kazachstán představil an systém obchodování s emisemi v roce 2013 zaměřené na největší producenty CO v zemi_2.

Jordánsko se také v posledním desetiletí snažilo snížit dotace na pohonné hmoty – tato politika občas veřejnost provokovala Protesty po celé zemi. The Economist Intelligence Unit Varoval na začátku tohoto roku, že „rostoucí účty za elektřinu zvýší již tak vysoký ekonomický stres postihující průměrné Jordánce“.

Zpráva MMF některá z těchto rizik uznala – říká, že zvýšení cen fosilních paliv by znamenalo „obzvláště postižení zranitelní lidé a podniky, které se spoléhají na levnou energii. Přestože dodatečné fiskální zdroje z daňových příjmů a snížené dotace by mohly tyto vedlejší efekty zmírnit, hospodářský růst by se mohl dočasně zpomalit a inflace by se mohla zvýšit.

Jako vždy je pro nejchudší země nejtěžší vypořádat se s politickými možnostmi stanovenými MMF. Ale v a zprávy organizace varovala, že ačkoli přechod k zelenější budoucnosti má svou cenu, „čím déle země čekají na změnu, tím vyšší jsou náklady“.