James Dean Bradfield o New Manic Street Preachers Music, Mark Lanegan a Connection

V průběhu posledních 35 let velšští alt rockeři Manic Street Preachers posunuli více než 10 milionů alb po celém světě a neustále posouvali hudbu kupředu v průběhu 14 studiových alb.

Poslední počin skupiny, loňský Ultra Vivid Lament, obsahuje příspěvky umělců jako Mark Lanegan, který zemřel pouhých pět měsíců po vydání alba. Letos v září skupina nabídla rozšířený pohled na své album z roku 2001 Poznej svého nepřítele, je nově remasterovaná a remixovaná reedice. Po právě zabalení a vzácné turné po USA, skupina je v raných fázích nahrávání nové hudby.

„Myslím, že v tuto chvíli máme asi pět nebo šest skladeb. Ale netušíme, co znamenají,“ vysvětlil zpěvák a kytarista Manics James Dean Bradfield. "Doslova nevím, co někteří z nich znamenají." Takže možná je v současné době v textech trochu více kodifikace? Nevím, jaký styl sledujeme. Myslím, že v tuto chvíli ztrácíme nějakou svalovou paměť nebo nějaký druh instinktu, který pramení z naší sbírky desek – což není špatná věc,“ řekl. "Myslím, že vzhledem k tomu, že jsme stále spolu v kapele a je to naše práce po dlouhou dobu, přiznejme si to, vlastně stále mít ten instinkt fanouška - nechat se ovlivnit svou sbírkou nahrávek - je stále velmi pěkné, nevinné místo, odkud pocházet. A myslím, že je to pro mě dobré místo, odkud pocházet.“

Mluvil jsem s Jamesem Deanem Bradfieldem o roli hudby jako spojení, jeho vzpomínkách na Marka Lanegana a o tom, jaká budoucnost čeká Manic Street Preachers. Níže uvádíme přepis našeho telefonního rozhovoru, lehce upravený pro délku a srozumitelnost.

Něco, co jsem si docela rychle uvědomil, že mi na živé hudbě během pandemie chybělo, je způsob, jakým dokáže lidi spojovat a spojovat. Jak důležitou roli hraje hudba?

JAMES DEAN BRADFIELD: Během toho to pro mě bylo velmi důležité. Poslouchal jsem tolik hudby. Myslím, že každý kousek hudby, který jsem kdy vlastnil, jsem poslouchal v uzamčení. Najednou se mnou nějaká hudba začala rezonovat víc, než kdy předtím. nevím proč. Existuje stará velšská kapela Badfinger, která se mnou začala opravdu rezonovat. A pak tahle kapela, kterou jsem vždycky tak trochu miloval, se jmenovala The Bad Plus. Pár jejich písní se mi opravdu zarylo do morku kostí a předpokládám, že mi do určité míry pomohly překonat uzamčení.

Četl jsem, že vaše psaní se v důsledku pandemie stalo trochu introspektivnějším. Jak se to projevilo Ultra Vivid Lament?

JDB: Myslím, že mnoho textů vzniklo z toho, že jsem nevěděl, jak vypadá vítězství porážky. Připadalo mi, jako by vám byly odebrány všechny známé parametry reality. Připadalo mi to jako verze v reálném čase Truman Show, ke mě. Tak to všechno vypadalo. Všechno mi připadalo jako trochu smutný, lítostivý, překroucený vtip.

Protože jediná věc, kterou na životě doma ve Walesu miluji, je to, že nikdy nejsem tak daleko od pláže. Nikdy nejsem tak daleko od hory. A najednou byly všechny ty věci na dosah, ale nikdy nebyly dál. Nemohl jsem jít ven. Nemohl jsem jít na pláž. Když jsem se procházel po pláži, necítil jsem magnetická pole, která mi přitahovala prsty u nohou. Nemohl jsem cítit ten pocit respektu, který ti může dát jen stání na vrcholu hory. Všechny ty věci tu pro mě byly jako nikdy předtím – všechny ty přírodní prubířské kameny – ale nemohl jsem se jich dotknout. Nemohl jsem se o ně podělit. A to byla ta nejpodivnější věc na světě.

A myslím, že se to hodně odrazilo v písničkách. Rozhodně se to odrazilo v písních jako „Afterending“. Odrazilo se to také v písni jako „Still Snowing in Sapporo“. Pamatuji si, že mi Nicky dal text „stále sněží v Sapporu“, což byl pro kapelu ten rok 1993 nebo 1994. A šlo o to, abychom byli schopni vidět minulost mnohem jasněji než budoucnost. Takže to dokonce formovalo písně o minulosti. Jak byly písně o minulosti mnohem jasněji informovány a mnohem dokončenější a jistější a umocněné jistotou, než kdy byla budoucnost.

Protože když se budete cítit šťastní, můžete si být jisti budoucností. Můžete do toho vkročit. Můžete jít do budoucnosti a pokud můžete mít pocit, že můžete dosáhnout poloviny toho, co máte ve svém srdci a hlavě, můžete se cítit sebejistě. Ale nic z toho jsme neměli. Takže lockdown dokonce informoval písně o minulosti. Informovalo o každé písni na albu.

Hádám, že „Prázdný deníkový záznam“ byla jedna z posledních věcí, na kterých Mark Lanegan pracoval, než prošel. Jaké to bylo s ním na tom pracovat?

JDB: Jen vychovat Marka... Na vychování Marka není nic, kvůli čemu bych se necítil sklíčený. Okamžitě mě to přivádí zpět na místo, kde se cítím opravdu trochu poražený. Protože nenávidím skutečnost, že pro Marka neexistoval žádný hollywoodský konec – v tom smyslu, že toho tolik prožil a byl tak brutálně upřímný k sobě, k ostatním lidem, ke svým zkušenostem a k tomu, jak moc jeho život a jeho dysfunkce měly. možná ovlivnil další lidi v jeho životě. Nic z toho se nevyhýbal. Nemyslím si, že hledal potlesk nebo poplácání po zádech, když mám být tak upřímný. Ale podařilo se mu to proměnit v něco, co vytvořilo skvělé písně a nahrávky. Myslím, že si zaslouží uznání za to, že na té cestě skutečně zůstal, byl upřímný a pak ji v něco proměnil.

Poprvé, co jsem ho potkal, bylo na turné Oasis v roce 1996, 97 v Americe. Tehdy jsem se s ním nějak spojil – v dobrých dnech, kdy nebyl ovlivněn užíváním drog. Ve dnech, kdy jsem s ním mluvil, jsme se spojili přes tolik dobrých, malých referenčních bodů, jako je Jeffrey Lee Pierce Wildweed sólové album. Protože zjevně znal Jeffreyho z The Gun Club. Je to jediný další člověk, se kterým jsem kdy mluvil o jeho sólovém albu Wildweed. Čímž jsme začali. A pak jsme hodně mluvili o Joy Division, Killing Joke a tolika deskách. A opravdu jsem si s ním rozuměl v dobách, kdy byl komunikativní, víš?

VÍCE Z FORBESJames Dean Bradfield, Mat Osman Na Rare Manic Street Preachers, Suede US TourBy Jim Ryan

Příště jsem ho viděl, když jsem byl součástí show kurátora Johna Calea v Royal Festival Hall v Londýně pro Nico's Mramorový index. Sdílela jsem s ním šatnu. A samozřejmě jsem ho v tu chvíli neviděl asi 10 let. A hned si na mě vzpomněl. Okamžitě se omluvil za osobu, kterou tehdy byl. Říkal jsem si: „Nemusíš se mi omlouvat. Tehdy jsem si s tebou rád povídal." Ale musel. Zjevně byl na té cestě omlouvat se lidem atd. A tak jsem měl vždycky pocit, jako bych se s ním spojil.

Když zpíval na "Blank Diary Entry", byl úžasný. Zeptal jsem se ho e-mailem. A měli jsme dobrou výměnu. Vrátil se s tím a nemuseli jsme dělat jedinou změnu. Někdy se vrátíte a řeknete: „Můžete změnit tuto linii? Můžete to změnit? Nebo můžete změnit celý přístup?" Ale nic jsme nezměnili. Všechno, co poslal zpět, bylo perfektní. Dostal to hned.

Od té doby, co zemřel, jsem si přečetl mnoho e-mailů, které jsme spolu následně měli poté, co nahrál ten vokální part, a to mě jen silně mrzí.

VÍCE Z FORBESMat Osman na novém semišovém albu 'Autofiction' a investování do FanbaseBy Jim Ryan

Manic Street Preachers se vlastně nikdy nezastavili. Jak důležité je neustále nacházet nové způsoby, jak posouvat hudbu kupředu?

JDB: Nevím, jestli je to o tom, že to ještě posouváme dopředu.

Vážně, musíte být realisté. Je nám 53. Průměrná životnost kapely s nahrávací smlouvou je něco jako jeden a půl alba. Naše další bude 15. Máme neuvěřitelné štěstí. Máme neuvěřitelné štěstí, že se stále máme. A máme neuvěřitelné štěstí, že si rozumíme a máme na sebe trpělivost, abychom věděli, že někdy věci prostě nefungují okamžitě.

Ale víme, že pokud v nás není nová deska, tak nějak víme, že je konec. Myslím, že je to jediný způsob, jak to mohu vyjádřit. Pokud v nás není nová deska – pokud neexistuje možnost udělat novou desku – víme, že konec je velmi blízko v nedohlednu. Takže den, kdy jeden z nás řekne: „Nemám chuť dělat novou desku,“ myslím, že to bude začátek konce.