Je čas přehodnotit centrální bankovnictví

Ve středu Fed zvýšil cílovou úrokovou sazbu o 75 procentního bodu, což je jasný signál, že to s inflací myslí vážně. Nadnormální zpřísnění je také něco jako přiznání, že až dosud byl Fed příliš bázlivý.

Jistě, byly dobré důvody pro to, aby byl Fed opatrný. Přílišné utahování a příliš brzké utahování by se mohlo vymstít zhoršujícím se nedostatkem dodávek.

Přesto, jak já (a ostatní) upozorněno tehdy, do listopadu 2021 jak inflace, tak nominální hrubý domácí produkt (NGDP) se vrátily ke svým předpandemickým trendům a stále rychle rostly. Tento růst naznačoval, že čtvrtbodové zvýšení cílové sazby v prosinci nebo lednu by bylo obezřetné a že dalším odkládáním opatření Fed riskoval, že se skutečná i očekávaná inflace zhorší.

Fed ale se zvyšováním cílové sazby počkal do března.

Největší nebezpečí, které zpožďování Fedu představovalo, bylo, že by si nakonec vyžádalo mnohem agresivnější zpřísnění, než by bylo jinak nutné, čímž by se zvýšilo riziko spuštění recese. (Jako můj kolega George Selgin to rád popisuje: „Stejně jako řidič, který nešlápne na brzdu, jakmile se objeví překážka, musí nyní Fed ‚přibrzdit‘ růst peněz, čímž vystaví americkou ekonomiku příslušně závažnějšímu případu šlehnutí bičem.“)

Ačkoli je politováníhodné, že představitelé Fedu nedokázali jednat rychleji, nyní záleží na tom, že se poučili ze svých chyb. A zatímco několik představitelů Bidenovy administrativy a Fedu připustilo, že se popletli, a nedávný článek z Wall Street Journal naznačuje, že to stále nechápou. V souladu s článkem:

Představitelé Fedu a poradci pana Bidena, z nichž mnozí sloužili buď za pana Obamy, nebo jako paní Yellenová, ve Fedu během finanční krize, zůstali pronásledováni pomalým zotavováním z roku 2010 a obavami, že by nové vlny Covidu mohly vykolejit rodící se obrat. Navíc inflace byla pod cílem Fedu více než deset let. To jim také dalo jistotu, že mají prostor jednat dále.

Předpokládám, že před pár lety mohlo mít smysl si myslet, že protože inflace měla po krizi v roce 2008 tendenci být pod cílem Fedu, Fed si mohl dovolit zachovat snadnou politiku, aniž by riskoval nadměrnou inflaci. Ale jen trochu.

Finanční krize v roce 2008 a odstávky COVID-19 jsou úplně jiné události z hlediska velikosti, příčiny a následku. A ekonomický růst nezpůsobuje inflaci. Ještě důležitější však je, že Fed (jako většina centrálních bank) strávil desetiletí chybějící jeho cíle na inflace, úrokové sazby, a široké peněžní agregáty.

Má tendenci se přiměřeně přibližovat svým cílům, ale nemá železnou kontrolu nad věcmi, jako jsou úrokové sazby a inflace. (Inflaci cílící centrální banky čelí všechny druhy problémů s informacemi, jako je odhadování potenciálního produktu ekonomiky (nepozorovatelná proměnná), definování maximální zaměstnanosti (samotné určované převážně nepeněžními faktory), předpovídání produktivity ekonomiky a určování, zda jsou změny cenové hladiny řízeny nabídkou nebo poptávkou. )

Bez ohledu na, přiznává Fed že to nedokáže vysvětlit podprůměrnou inflaci po roce 2008. Tak proč by si lidé z Fedu proboha věřili, že dokážou kontrolovat inflaci s jakoukoli mírou přesnosti?

Mimochodem, v průzkum z roku 2021 mezi ekonomy z eurozóny i ze Spojených států, méně než jedna třetina respondentů se domnívala, že je pravděpodobné, že centrální banky dosáhnou svých inflačních cílů v průběhu příštích tří let.

Ten výsledek je naprosto pochopitelný. Co je však frustrující, je, že tolik ekonomů uznává omezení, kterým centrální bankéři čelí, ale stále trvá na zachování stejných základních politik.

Předpokládám, že mnoho lidí se utěšuje myšlenkou, že nějaká skupina odborníků dokáže „řídit“ ekonomiku s určitou mírou přesnosti, ale zkušenost (a empirické důkazy) tuto představu příliš nepotvrzují. Na druhou stranu historie ano plný příkladů tržních měnových systémů která dávno před centrálním bankovnictvím úspěšně vytvořila peníze, které lidé potřebovali, když je potřebovali.

Tato historická fakta přirozeně vedou mnoho lidí k tomu, aby upřednostňovali přechod od peněz spravovaných centrální bankou k tržnímu systému. Rozhodně nejsem proti takovému kroku, ale pouze v případě, že posun lze provést bez zničení všeho v procesu, a to se mnohem snáze řekne, než udělá.

Globální ekonomika do značné míry závisí na americkém dolaru, nekryté národní měně kontrolované americkou vládou prostřednictvím Fedu. A Fed kontroluje mnohem víc než jen měnovou bázi. Je silněji zapojena do krátkodobých úvěrových trhů – nejen na trhu státních dluhopisů – než kterákoli jiná instituce a Kongres jí dal obrovskou volnost při plnění požadovaných úkolů. Je součástí neuvěřitelně předimenzované vlády.

Dokonce i zmenšit roli Fedu v penězích a financích je herkulovský úkol, který vyžaduje nespočet politických změn, z nichž mnohé bude muset zavést Kongres.

Jedním ze způsobů, jak začít na cestě k tržnímu měnovému systému, je změnit mandát Fedu tak, aby se místo cen a nezaměstnanosti zaměřoval na celkové nominální výdaje (běžně označované jako cílování NGDP). Pokud tak učiníte, pomůže to Fedu zmírnit mnoho (výše zmíněných) informační problémy, čímž se zlepšila jeho schopnost provádět měnovou politiku.

I když by věci stále byly daleko k dokonalosti, režim cílení nominálních výdajů by více napodoboval ty tržní peněžní systémy, které úspěšně dodávaly množství peněz, které lidé potřebovali, když je potřebovali.

Dříve jsem tuto funkci označoval jako měnová neutralita, což znamená, že Fed by se neustále snažil dodávat pouze takové množství peněz, které ekonomika potřebuje k udržení pohybu, nic více a nic méně. Vyžaduje to, aby centrální banka byla mnohem méně rušivá, a usnadňuje Kongresu volat ji k odpovědnosti. Společně by tyto faktory měly minimalizovat měnové poruchy a zlepšit celkovou stabilitu.

Tato zvýšená stabilita by zase měla výrazně usnadnit budování podpory pro širší finanční a fiskální reformy, včetně rozvoj soukromých peněžních alternativ.

Náš čas by byl mnohem lépe strávený konkretizací tohoto druhu systému, než bojem o to, kdo je nejvíce zodpovědný za současný prudký nárůst inflace. Bez ohledu na to, kde přesně klademe vinu, je za to zodpovědná federální vláda. A omezení pravomocí federálních politiků vrtat se v měnovém systému je nejlepší způsob, jak problém skutečně vyřešit.

Zdroj: https://www.forbes.com/sites/norbertmichel/2022/06/16/it-is-time-to-rethink-central-banking/