Jak básnířka Rupi Kaur léčí sebe i ostatní prostřednictvím slov

Posílená, když našla svůj hlas po dětství poznamenaném traumatem a útlakem, Rupie kaur vlastnoručně vydala svou první básnickou sbírku mléko a med v roce 2014 ještě na univerzitě. Nyní a New York TimesNYT
nejprodávanější autorka, jejíž díla byla přeložena do více než 40 jazyků, i nadále zve publikum na svou cestu růstu.

Její čtvrtá kniha Léčení Slovy, zveřejněné letos v září, je dalším vývojem. Sbírka řízených cvičení psaní, která mohou čtenářům pomoci ponořit se do témat, včetně traumatu, bolesti, lásky, ztráty a sebeúcty, je svým způsobem spolupráce a koncept zakořeněný jak v jejích workshopech psaní, tak zpětné vazbě od fanoušků.

„Léčení ve skutečnosti není lineární cesta. Je to chaotické a jsou tam neustálé vzestupy a pády. Původně jsem začal psát jako formu péče o sebe a léčení, ne nutně proto, abych se stal autorem, takže tato kniha to vrací k těmto kořenům – a jak můžeme všichni používat psaní jako praxi,“ říká Kaur.

„Začal jsem myslet na své čtenáře a vkládat do nich naděje a touhy. A to opravdu pramení ze skutečnosti, že jsem se po mých vystoupeních setkal s tolika lidmi. Vzpomínám si, jak mi jedna žena konkrétně řekla: 'Když jsem tě tam nahoře sledovala, něco se ve mně otevřelo a já jsem cítila všechnu tu sílu.' A pamatuji si, jak jsem ji držel za ruce a říkal jsem si: ‚Nepřipisuj mi za to plnou zásluhu. Potřebuji, abys věděl, že to je také tvoje síla.“ Léčení pomocí slov je mým darem pro mé čtenáře, protože chci, aby věděli, že ve mně nepotřebují hledat uzdravení ani se spoléhat na nic jiného. Že v sobě mají slova, která potřebují.“

Pro Kaur bylo vždy snazší dát své pocity na papír, než je verbalizovat. „Je to mix toho, že jsem vyrůstal opravdu plachý, opravdu nejistý a introvertní a nikdy jsem neměl prostor, kde bych mohl používat svůj hlas,“ říká. "Spíše naopak."

Poté, co byla v dětství znásilněna a zažila sexuální napadení, byla neustále umlčována muži v její rodině a komunitě. Na střední škole byla inspirována k psaní poezie od umělců jako Nizar Qabbani a Khalil Gibran.

"Pamatuji si Chalíla Džibrána." O Radosti a Smutku, a O manželstvía můj žaludek se otočí tak, že se otočí, když se zamiluješ nebo něco takového. A pamatuji si, že jsem začal psát a vytvářet všechny ty rané návrhy, které jsem samozřejmě upravoval a upravoval. A dostala jsem se do bodu, kdy jsem věděla, že báseň byla hotová, když se mi z ní obrátil žaludek,“ říká.

„Vždy mě dojalo psát o obtížných tématech, protože to byly věci, se kterými jsem se ve svém životě zabýval, takže jsem skutečně obhajoval a zkoumal témata sexuálního násilí a násilí na základě pohlaví, a protože jsem se o to nikdy nehodlal podělit. s každým to bylo opravdu katarzní."

Psaní je jedna věc; číst je něco jiného. Kaur nejprve anonymně publikovala v roce 2012 prostřednictvím Tumblr, poté migrovala na Instagram (kde má nyní 4.5 milionu sledujících) pod svým vlastním jménem. Její cesta k dosažení úrovně pohodlí v očích veřejnosti není tak lineární, jak byste očekávali.

„Bylo to jednodušší, když jsem nebyl zveřejněn. Šel jsem na to krok za krokem, takže to hned tak děsivé nebylo, a když jsem se rozhodl skutečně používat své jméno, byl jsem pohodlnější. Na Instagramu mi ženy, které se kolem něj shromáždily, říkaly: ‚Vaše práce mi dává pocit, že jsem taková žena a kvůli vaší práci se cítím tak a tak‘, takže sdílení bylo snadné. Bylo to obtížné až poté, co jsme prodali miliony knih a věděli, že všichni tito lidé sledují. Tehdy je těžší být syrovější a čestnější. Nechávám se inspirovat svým 18letým já, které bylo mnohem nebojácnější než já teď.“

S Léčení pomocí slovKaur také projevuje trpělivost. „Zpětná vazba od mých čtenářů není okamžitá. Obvykle se s básnickou sbírkou stane to, že vyjde a pak ji dostane každý, kdo si ji předobjedná, a během prvního týdne vám všichni řeknou, co si o ní myslí. Ale u této knihy jsem věděl, že to bude nějakou dobu trvat, protože žádám čtenáře o víc. Žádám je, aby se mnou vytvořili tuto knihu.“

Základem této zkušenosti jsou workshopy, které vedla ve své komunitě převážně dělnických imigrantů mimo Toronto.

„Opravdu dlouhou dobu organizuji workshopy psaní v rámci své vlastní komunity. Byli malí a intimní, takže jsme mohli mít mezi sebou bezpečný prostor,“ říká.

„Psaní cvičení a aktivity, jako je tato, se od velmi raného věku staly nástrojem, který mi pomáhá vymanit se ze svých vzorců a zahájit proces psaní. Chtěl jsem se podělit o své tipy a tajemství a moje mozková cvičení, protože si myslím, že mnoho mých čtenářů si myslí, že psaní je pro mě opravdu snadné a nikdy nesmím zažít spisovatelský blok. A chci, aby věděli, že pravděpodobně zažívám větší spisovatelský blok jako ‚úspěšný spisovatel‘ než kdy předtím.“

Kromě psaní si Kaur vyvinula řadu praktik, jak se o sebe postarat. Ten proces není dokonalý – a ona je s tím v pohodě.

„Během let jsem zjistil, že to pro mě nebude jen jedna věc. Bez ohledu na to, jak moc jsem zaneprázdněný, stále chodím ke svému terapeutovi minimálně každé dva týdny a vím, že cvičení je věc č. 1, která mi pomáhá s úzkostí. Jsem otevřený ohledně užívání léků a také vím, že meditace opravdu pomohla.“

„Ale myslím, že jedna z věcí, která mi v posledních letech pomohla nejvíc, je odpustit si, že nejsem v žádné z těchto věcí dokonalý. Kdysi jsem objevil něco, co bylo opravdu užitečné, jako je mediace, a pak jsem si řekl: 'Budu tím nejdokonalejším meditujícím na celém světě a už nikdy nebudu v depresi.' A pak bych si ten zážitek zkazila takovým zaměřením na výsledek,“ dodává.

"Teď jsem se dostal na místo, kde si říkám: 'Dobře. Moje meditační praxe není dokonalá. Umím to lépe a dostanu se tam.“ Být uvolněnější ohledně všech postupů péče o sebe byla pravděpodobně nejlepší péče o sebe.“