Pět důvodů, proč by si ukrajinská válka mohla vynutit přehodnocení orientace Washingtonu na Asii

Ruská invaze na Ukrajinu značně zkomplikovala americké vojenské a diplomatické výpočty, ale nezdá se, že by to změnilo přesvědčení oficiálního Washingtonu, že Čína je větší hrozbou.

Informační list distribuovaný Pentagonem popisující strategii národní obrany Bidenovy administrativy popisuje americký přístup k odvrácení agrese jako „upřednostnění výzvy ČLR v Indo-Pacifiku, před ruskou výzvou v Evropě“.

Tento žebříček budoucích nebezpečí nemusí přežít Bidenovy roky, protože agrese, kterou rozpoutal Vladimir Putin ve východní Evropě, představuje naléhavější vojenský problém než cokoli, co dělá Peking na východě. Putin popisuje ukrajinskou invazi jako signál vzniku alternativního světového řádu – takového, v němž Amerika nedominuje.

Málokdy si také nechá ujít příležitost připomenout světu, že Rusko vlastní jaderný arzenál schopný vyhladit Západ během několika hodin. Tento druh rétoriky dalece přesahuje vše, co čínský prezident Si Ťin-pching vyslovil na veřejnosti.

Diskuse je laciná, ale existují podstatnější důvody k podezření, že bude potřeba přehodnotit směr Washingtonu do Asie. Tady je pět z nich.

Zeměpis. Čína a Rusko mají podobnou historii budování impéria, která sahá mnoho staletí, ale geografické okolnosti, které diktují jejich bezpečnostní cíle, jsou odlišné. Evropské Rusko zaujímá rozlehlou rovinu, která se téměř bez přerušení táhne od pohoří Ural až k Severnímu moři. Existuje několik topografických překážek pro expanzi na západ (viz mapa).

Na druhou stranu Čína je ze všech stran obehnána velkými geografickými překážkami – horami, pouštěmi a samozřejmě Tichým oceánem. Jedním z důvodů, proč je Tchaj-wan tak velký ve washingtonské indicko-pacifické strategii, je to, že tento malý ostrovní stát je jediným místem, které by se pekingská armáda mohla v tomto desetiletí věrohodně snažit obsadit.

Ne tak Rusko: při absenci důvěryhodné západní obrany by se jeho armáda mohla přesunout a obsadit libovolný počet sousedních zemí od Moldavska po Finsko. Putinova rétorika podporuje víru, že Ukrajina může být jen začátkem nové éry budování impéria.

Vůdci. Si Ťin-pching a Vladimir Putin jsou oba stárnoucí diktátoři, kteří se zdráhají vzdát moci. Odvolávat se na lidovou nelibost vůči minulým křivdám, kterých se údajně dopustily cizí mocnosti, je jedním z nástrojů jejich snahy zůstat vůdci svých příslušných národů.

Přístup prezidenta Si Ťin-pchinga k růstu globálního postavení Pekingu je však založen na mnohostranném plánu, který se nezaměřuje hlavně na vojenskou sílu. Putinův přístup se v posledních letech soustředil na použití síly k znovuzískání ztraceného území.

Ishaan Tharoor píše ve Washington Post, že Putinovo neoimperialistické smýšlení je založeno na „vyprávění o mýtickém osudu, který nahrazuje jakýkoli geopolitický imperativ a který postavil Rusko do kolize se Západem“.

Prezident Xi má bezpochyby svou vlastní představu o zjevném osudu Číny, ale nejde o zabírání území za Tchaj-wanem. Na rozdíl od Putina, který se přirovnává k dobyvateli Petru Velikému, se Xi nechystá srovnávat s císaři Čching, kteří zdvojnásobili velikost Číny. Úspěch jeho plánu nezávisí na otevřeném dobývání sousedních států.

Charakter hrozby. Putinovo zaujetí vojenskými aspekty moci částečně vyplývá ze slabosti ostatních nástrojů, které má k dispozici. Ruská těžební ekonomika, která je silně závislá na exportu fosilních paliv, není v pokročilých technologiích konkurenceschopná se Západem.

V jakékoli konvenční válce se Západem by bylo Rusko rychle poraženo kvůli nedostatku sofistikovaných zbraní a ekonomických zdrojů. Putinova častá narážka na moskevský jaderný arzenál je tak výrazem slabosti, odrazem toho, že ani ve vojenské oblasti se jeho národ nevyrovná svým západním rivalům, pokud zůstanou jednotní.

Příběh Pekingu je jiný. Od svého prvního vstupu do Světové obchodní organizace v roce 2001 se Čína stala největší průmyslovou velmocí světa a překonala kombinovanou výrobní kapacitu Ameriky, Japonska a západní Evropy. Její domácí technologické schopnosti dosahují stálého pokroku a v některých oblastech nyní vede svět.

Pokud Čína jednoduše zůstane na ekonomickém vektoru, který vytvořila během posledních dvou desetiletí, stane se dominantní globální mocností i bez prvotřídní armády. To pro Rusko nepřipadá v úvahu. Její snaha držet krok zakolísala, a tak jí zbývá jen armáda, aby usilovala o Putinův sen o obnovené velikosti.

Intenzita ohrožení. Ačkoli Čína rychle buduje své síly, vojenská hrozba, kterou představuje mimo Tchaj-wan, je do značné míry hypotetická. V případě Ruska je vojenská hrozba zřejmá a může přetrvávat po generace.

Britský premiér Boris Johnson a generální tajemník NATO Jens Stoltenberg Varoval v posledním týdnu, kdy ukrajinská válka může pokračovat dlouhou dobu, možná roky. I když nepřátelství skončí, budou ruské jednotky stále sedět na hranicích půl tuctu zemí NATO.

Nebezpečí války tak v Evropě nezmizí bez ohledu na to, jak dopadne Putinova poslední útočná kampaň. Intenzita současného konfliktu znemožňuje ignorovat kroky Moskvy, zatímco vojenská hrozba, kterou představuje Čína v západním Pacifiku, je mlhavější.

I kdyby současná vojenská expanze Pekingu pokračovala, hlavní výzva, kterou Čína představuje, bude i nadále mít ekonomický a technologický charakter. Žádná vojenská síla USA v západním Pacifiku nezmění skutečnost, že Čína běžně komercializuje nové inovace před Amerikou a na svých univerzitách promuje osmkrát více studentů STEM.

Tradovatelnost hrozby. Vzhledem k tomu, že Čína představuje regionální vojenskou hrozbu, lze si řešení poměrně snadno představit. Například trvalé rozmístění obrněné brigády americké armády na Tchaj-wanu by pravděpodobně stačilo k odvrácení invaze z toho, co se dříve nazývalo „pevnina“.

Řešení je, že Evropa je mnohem náročnější, protože obrovské vzdálenosti a geografické bariéry, které izolují země jako Japonsko od Číny, v Evropě neexistují. Bleskový útok Moskvy na několik sousedních zemí mohl uspět dříve, než se Amerika vůbec stihla zmobilizovat. A jakákoli západní reakce by musela uvažovat o přítomnosti více než tisíce ruských taktických jaderných zbraní v regionu.

Nebezpečí, které představuje Rusko ve východní Evropě, tak bude stále více dominovat strategickým kalkulacím Washingtonu. Čína, která má více možností a jemnější vedení, bude moci pokračovat v růstu na východě, aniž by vyvolala obavy, které vyvolal Putin.

Pivot Pentagonu v Asii tak bude pravděpodobně rozmělněn, i když rétorika z Washingtonu naznačuje opak.