EU se rozšiřuje do Bosny a Kosova – Trustnodes

Evropská unie stahuje svou vlajku na Bosně a Kosovu při dokončovacích úpravách svých hranic zhruba 70 let od vzniku této unie.

Bosna a Hercegovina, v den, který je pro zemi velmi historický, byla dnes již dříve hlavami států EU přijata jako kandidátského člena.

Existují čtyři fáze: žadatel, kandidát, vyjednávání a člen. Kosovo právě vstoupilo do první fáze žádostí o vstup do Evropské unie.

Jak Kosovo, tak Bosna mají před sebou ještě velmi dlouhou cestu, aby se staly členem, zvláště když se Srbsko stalo malým poručíkem Ruska, alespoň ve vnímání.

Rusko miluje zmrazené konflikty, a to je přesně ten nástroj, který se snaží použít ve vztahu k Srbsku a Kosovu, které ani Rusko, ani Srbsko neuznávají jako nezávislé, i když defacto jsou.

Pokud jde o Bosnu, situace je teoreticky ještě nestabilnější, protože se skládají ze tří částí: Chorvatů, Bosňanů a Republiky Srbské neboli Srbů.

Letos v létě kolovaly některé znepokojivé neoficiální dokumenty, aby Albánie „měla“ Kosovo, zatímco Srbsko získalo Srbsko, něco, co by pro Bosnu potenciálně velmi destabilizovalo, zatímco Albánii to od Kosova moc „nedávalo“ – což je pro Albánce v mnoha ohledech jako východní Německo byl pro Němce – je v pořádku, svobodný a do značné míry stabilní a příliš nezáleží na tom, zda jsou zcela nezávislí nebo jsou součástí Albánie.

Srbsko má však jen velmi malý prostor pro skutečný manévr, kromě rétoriky. Jakýkoli nepořádek v Bosně by táhl Chorvatsko, které je vojensky nadřazené, stejně jako Evropskou unii, protože Chorvatsko je členem EU, kromě NATO s Bosnou, která má stále jednotky NATO.

Jednotky NATO jsou také v Kosovu, takže jakákoli válka by byla válkou proti NATO. I bez NATO by se však Turecko na straně Kosova rozhodně angažovalo, stejně jako Itálie, a samozřejmě je to Balkán, takže riziko by byla globální válka.

Mírové řešení je místo toho řešením Evropy. Stejně jako se zbavili svých obrovských nepřátelství, tak i zde: zbavit se chaotických hranic prostřednictvím velkého svazku.

Poslední členové?

To, že se Bosna stane kandidátským členem, pravděpodobně tvrdí, že se jedná o unijní zemi, ale to je oficiální až poté, co se stane členem.

Někteří tvrdí, že způsob, jakým je nastavena jejich ústava, která vyžaduje Chorvata, Bosňana a Srba jako tříčlenného prezidenta, není slučitelný s lidskými právy EU.

Pokud však Bosna skutečně dosáhne stadia, kdy je jako člen přijatelná, lidská práva nepíší tak docela roboti, ale lidé. Neexistuje žádný počítač, který říká ne, místo toho existuje lidský úsudek, který může tuto záležitost velmi snadno vyřešit, včetně prohlášení, že je kompatibilní vzhledem ke konkrétním okolnostem.

Mnohem těžším úkolem než tyto „gotchas“ je tedy ve skutečnosti dostat jejich ekonomiku na přijatelnou úroveň, což je proces, který bude pravděpodobně trvat nejméně deset let, než se status „vyjedná“.

Pro Kosovo je úkol složitý, aby vůbec získal status kandidáta. Pět zemí EU ji neuznává, vše z malicherných důvodů.

Španělsko to za prvé neuznává kvůli Katalánsku. Vztahy mezi Španělskem a Albánií jsou dobré, možná dokonce vynikající. Jsou tak trochu na druhé straně kontinentu, takže něco jako Albánie se pro ně pravděpodobně teprve objevuje na mapě, ale s vědomím, že v Kosovu proběhly etnické čistky, a proto je situace velmi odlišná od Katalánska, by pravděpodobně nebylo. pro Španělsko to nebude příliš těžké.

Rumunsko to neuznává ani proto, že tvrdí, že i oni mají secesionistické menšiny, které ani nejsou antagonistické nebo skutečně požadují nezávislost.

Skutečným důvodem je tedy to, že Rumunsko a Albánie ve skutečnosti nemají žádné interakce. Jsou trochu příliš daleko a jaksi špatným směrem od Albánie, takže toto neuznání je spíše pozůstatkem z hraničícího Srbska, a tak slyšet více o jejich propagandě.

Je však nepravděpodobné, že by Rumunsko skutečně stálo v cestě, v neposlední řadě proto, že by byli obviňováni z plnění ruských příkazů a nezdá se, že by Rusko měli příliš rádi. Navíc neexistující spojení mezi Albánií a Rumunskem začínají existovat, takže dochází k neustálé změně postojů oproti tomu, co vidíme.

Vše výše uvedené lze napsat pěkně do puntíku pro Slovensko. Pravděpodobně nikdy nepotkali Albánce, ale byli pod Ruskem, a tak mohou být náchylnější k ruské propagandě.

Navíc, zatímco Albánci a Rumuni se už začínají trochu mísit, jako například v Londýně, spojení se Slovenskem stále jaksi neexistuje, i když slovenské turisty na albánských plážích pravděpodobně zahlédnete. Ani oni by však ve skutečnosti nestáli v cestě, protože pokud bude celá Evropa souhlasit, jak může tato malá země stát v cestě.

Řecko je poslední, které Kosovo neuznává, a problém zde může být opačný: jsou příliš blízko Albánie, jako u sousedů.

V Řecku jsou tuny Albánců, přistěhovalců i obyvatel od starověku. Stejně tak jsou v Albánii Řekové a turisté.

Tyto dvě země a rodiny v pohraničí byly bohužel půl století za komunismu rozděleny žiletkovými dráty, ale nyní se lidé v některých ohledech sjednotili a sami lidé jsou k sobě velmi přátelští.

Na vládní úrovni je to trochu jiné. Řecká vláda působí chladně a trochu arogantně, ačkoli obě vlády mají dobré vztahy, které se podle všeho dále zlepšují.

Řeckým oficiálním důvodem neuznání Kosova je Severní Kypr, ale to byla invaze daleko větší mocnosti vedle, zatímco Kosovo je spíše jako kdyby Řecko osvobodilo Severní Kypr.

Skutečným důvodem je tedy to, že Řecko staví Srbsko nad Albánii, a to také pravděpodobně nemůže obstát, jakmile se o této žádosti Kosova bude hlasovat.

Složitost je však samozřejmá, takže pouhé získání statusu kandidátské země by bylo pro Kosovo a celý region obrovským úspěchem.

Není fronta

Na vstup do Evropské unie není tak úplně fronta. Turecko podalo žádost před desítkami let a dokonce dosáhlo statusu vyjednávání, ale tato jednání jsou nyní z velké části zmrazena. Takže Turecko se nyní může více hodit do jakési aliance tří impérií s Tureckem, Spojeným královstvím a EU a jednoho dne také s Ruskem, pokud si konečně uvědomí, že nacionalismus je sebedestruktivní.

Gruzie podala žádost, ale bez Turecka se skutečně mohou připojit. Neměli by žádnou hranici s územím EU, leda přes vodu, ale Římané šli až do Baku v Ázerbájdžánu, takže pravděpodobně to jsou fyzické hranice Evropy, i když ne EU s největší pravděpodobností v dohledné době.

Ukrajina se nedávno stala kandidátským členem s Moldavskem. Pokud válka skončí, očekává se obrovské rekonstrukční úsilí, které je potenciálně připraví na status člena ještě dříve, než kdokoli z ostatních čekajících, zvláště s ohledem na to, čím si prošli.

Je však nepravděpodobné, že válka v brzké době skončí a Ukrajina se místo toho připravuje na velkou ruskou ofenzívu letos v únoru.

Srbsko bývalo průkopníkem vstupu spolu s Černou Horou, ale pak nedávno podepsalo nějakou konzultační dohodu s Ruskem, zemí, která byla odříznuta od EU.

Vzhledem k tomu, že každý člen má právo veta, je členství Srbska potenciálně vysoce politickou záležitostí, která vyžaduje ukončení jejich neutrality, protože v EU samozřejmě nemohou vetovat nic ohledně Ruska.

Jedinými skutečnými kandidáty na členství jsou tedy v současnosti Černá Hora, Albánie a Severní Makedonie.

Evropská unie „potřebuje“ všechny tři, zejména Černou Horu a Albánii. Ten druhý se vleče do Severní Makedonie, protože na východní hranici Albánie a na západní hranici Makedonie jsou to všichni Albánci a na albánské straně máte Makedonce, říkají si Golloborc. Takže opravdu nechcete hranici mezi těmito dvěma, ale pokud jde Makedonie úplně špatným směrem, tak co můžete dělat. To však není pravděpodobné, zvláště pokud se tam bude bránit ruskému vměšování.

V Černé Hoře je napětí také se Srbskem, i když mnohem menší než s ostatními sousedy Srbska a více v kulturním smyslu. Také v Černé Hoře, na jihu Černé Hory, je značná menšina Albánců, přičemž hranice v Londýně z roku 1912 vynechávají mnoho Albánců z vlastní Albánie.

A konečně, pokud jde o Albánii, z hlediska EU nejsou z politického hlediska vůbec žádné problémy. Ekonomicky dříve neměla žádnou infrastrukturu, ale to se rychle změnilo, když se mezi Tiranou a starobylým přímořským městem Duress stavěla železniční trať a mnoho dalších staveb, které Albánii velmi rychle mění ve velmi evropskou zemi.

Plánem by zde bylo propojit Řecko s „kontinentální“ Evropou. Původní myšlenkou bylo přejít z Řecka do Srbska do Maďarska a poté do „Evropy“, ale obě se staly problémovými zeměmi a není jasné, jak stabilní by to bylo z pohledu desetiletí.

Místo toho můžete jet z Řecka do Albánie, Černé Hory, Chorvatska a poté jste v „Evropě“, kde se napojíte na již zavedené vlakové linky a obchodní trasy.

V dobrém čase lze provést obě tyto linie. Ten by byl na pobřeží, takže ho lze využít i jen pro turistický noční vlak. Kromě toho byste propojili všechny tyto porty a právě díky tomu byste pravděpodobně získali velkou podporu.

Jediným slabinou zde z dlouhodobého hlediska může být potenciálně Černá Hora, pokud jde o měnící se aliance, ale jedná se o malou zemi s albánskou menšinou, která hodně směřuje na západ, a proto se může stát stabilní řádnou evropskou zemí, která je pevně v unii i mimo ni.

Vzhledem k tomu, že Chorvatsko nyní postavilo most, který obchází Bosnu, mohou tyto plány vstoupit do praxe i nyní a pravděpodobně jdou do praxe, jak ukazuje most.

Vznikl by tak velmi stabilní koridor, který se během deseti let může stát součástí EU jako Polsko nebo celý východní blok, který byl přiveden.

Hlavním příjemcem by pravděpodobně byla Itálie, ale toto je celé pobřeží, které bylo půl století odříznuto, takže by z toho měla mít velký prospěch celá EU.

A je to něco, co lze udělat poměrně rychle, s počtem obyvatel Černé Hory, Albánie a Severní Makedonie dohromady pouhých pět milionů, neboli 1 % EU, což představuje potenciálně obrovský přínos.

Navíc, pokud Srbsko uvidí, jak bude Albánie po Chorvatsku také rychle postupovat, možná přestane se svým nacionalismem.

Konečná podoba?

Evropská unie nedávno oznámila projekt typu „pás a cesty“ v hodnotě 300 miliard dolarů.

S jejich vnitřními hranicemi, které se blíží ke svému konci a zbývá pouze vyjednávací část, vedle otázky, zda vnitrozemské Srbsko zůstane šedé jako Švýcarsko nebo jinak, se EU začíná dívat na své skutečné sousedy i na potenciální zahraniční politiku.

Severní Afrika, stejně jako širší Afrika, sevřená Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán, stejně jako Stanis, zejména Kazachstán, jsou vedle Orientu nejbližšími takovými sousedy, pokud se ještě někdy stane.

Unie proto začíná získávat na zastoupení a může to být tak, jak současný návrh nějakou dobu zůstane, i když možná s některými reformami ohledně toho, kdy by mělo být právo veta pro všechny.

Jde o podrobnou a spletitou záležitost, která však stále do značné míry zachovává návrh volených hlav států, kteří sedí u kulatého stolu Arthura, Rady, aby dokončili rozhodnutí s kontinentální státní správou, která bude dělat velkou část hrubky, zatímco členské státy přirozeně mají vstupy. .

A tak Evropa vstupuje do jednoho, jak tomu bylo po většinu času, přerušeného válkami romantismu v minulém a 19. století.

Nyní opět nabírá svou přirozenou mírumilovnou podobu, přičemž takové spojení dříve trvalo asi tisíc let.

Zda i toto přivítá 3000, si může kdokoli domyslet, ale zdá se, že Evropané mohou být mezi sebou v míru pouze pod takovým plánem, a proto je EU, zejména na Balkáně, mírovým projektem.

Ubližovat Evropanům chtějí jen ti, kteří jsou zásadně proti, a nikoho by nemělo zajímat, zda je to kvůli hlouposti nebo viru romantismu nebo zlomyslnosti.

Evropa je samozřejmě také ekonomický projekt. United, celý kontinent, pravděpodobně můžeme jít na Mars. Velká Británie se tam sama nikdy nedostane.

A tak má Evropa v současnosti za svými hranicemi pověst téměř slávy. Zatímco o USA lze jen stěží mluvit, Evropu milují všude, včetně Moskvy.

Vidí totiž velké úspěchy za posledních pouhých 30 let, které pozvedly hladovějící zemi v 90. letech jako Estonsko na národ první třídy.

Právě za tuto Evropu Ukrajinci nebojují, ne za nacionalismus nebo za „Ukrajinu“ jako takovou, ale za to, aby byli součástí této unie a s ní šli, kam bude chtít.

Za to by západní Evropa, která přišla s tímto projektem a financovala ho, nejprve pro mír mezi sebou, měla být velmi hrdá.

Po všech těch útrapách romantismu se může stát, že se našlo řešení, které je ještě slávnější.

V neposlední řadě proto, že tento stav míru a prosperity podle nejvyšších standardů pro kontinent, který byl kdysi brutálně rozdělen, je slavný.

Navíc má EU teoreticky prostor pro dluh nejméně 30 bilionů dolarů, protože instituce EU mají nulový dluh. Takže Spojené království jednoho dne možná zjistí, jakou kolosální chybu udělali poté, co tolik investovali do toho, co se ukázalo jako velmi dobré.