Erdoganova hra s NATO přes Finsko a Švédsko: Co opravdu chce

Všichni se diví, co má Erdogan za lubem – nejprve brání přistoupení Finska a Švédska k NATO, pak dává souhlas poté, co zjevně získal ústupky vůči kurdskému teroru, který údajně v těchto zemích zplodili expat Kurdové. Nebo to tak vypadá. Tentýž Erdogan, který se vzepřel Rusku prodejem těch ničivých dronů Ukrajině. Je prozápadní nebo promoskevský? Jaká je jeho hra? Zjevně použil problém přistoupení Finska a Švédska jako páku pro vyjednávání. Co vlastně doufá, že z NATO vymáčkne? Pokud jde o odpovědi, nezískáte žádnou skutečnou pomoc od autentických tureckých vědátorů, které nabízejí velké zpravodajské organizace, jako je BBC. Pokud sídlí v Turecku, nemohou být příliš upřímní ze strachu, že budou pronásledováni podle Erdoganových represivních antimediálních zákonů. A zahraniční reportéři na místě nejsou o moc lepší, protože jejich kontakty na HUMINT jsou sledovány a zpravodajská média, která čtou lokálně, jsou umlčena.

Odráží tedy Erdoganův hluk o Kurdech jeho skutečné obavy? Ano i ne. Většinou ne. Finsko ani Švédsko každopádně nevydají nikoho, o koho Erdogan požádá mimosoudně s vykonstruovanými obviněními – jak uvádí BBC hlavní rysy. Více o Kurdech později. Erdogan má větší obavy, z nichž hlavní je konsolidace jeho režimu v době prudké inflace a ekonomického kolapsu doma. S blížícími se parlamentními volbami v novém roce jeho strana směřuje k velké ztrátě. Ve skutečnosti to, co Erdogan skutečně chce, je příslib nezasahování západních demokracií do jeho vnitřních záležitostí. Pravděpodobně proto, že si hodlá udržet moc ve svých rukou prostřednictvím různých autoritářských manévrů. Ve skutečnosti zůstává jako prezident a odtud udržuje státní zajetí. Říká Západu: ‚Potřebujete, abych koordinoval akce NATO? Nepřevracejte moji moc a neobhajujte politické vězně jako Osman Kavalanebo libovolný počet uvězněných novinářů a kurdských politiků. Neodporujte mým chystaným antidemokratickým lestům.“ To je jeho hlavní podmínka. Ale je toho víc.

Nikdo se neptá, proč Erdogan tak usilovně usiloval o získání ruských raket S-400, a to natolik, že se Turecko prakticky oddělilo od NATO. Tento sloupek se touto otázkou zabýval několikrát. Odpověď: turecké letectvo vycvičené a vybavené NATO bylo jedinou složkou armády, kterou nedokázal zneškodnit během takzvaného pokusu o puč proti němu v červenci 2016. Proti vlastnímu letectvu neměl žádnou obranu: protiletadlo NATO zbraně, nemluvě o personálu, potřebují důkladné přeprogramování, aby sestřelily turecké piloty v letadlech NATO. Erdoganovým dlouhodobým řešením bylo získat ruské raketové baterie spolu s ruským výcvikem pro jemu věrné turecké operátory. Nechce to znovu zažít – zvláště teď, když si odcizil Putina. Bude tedy od Bidena a spojenců požadovat záruky, že nepodpoří vojenský odpor k jeho vládě. S tím na místě, Turecko vzdušná aktiva se plně zapojí do skupiny NATO.

Erdogan prosazuje grandiózní politický vzorec většiny autoritářů – živí své obyvatelstvo imperiální nostalgií namísto prosperity, svobody a právního státu. Odtud jeho nájezdy do Sýrie a Libye. Když Turecko v roce 2015 sestřelilo ruskou stíhačku poblíž syrských hranic, Erdogan požádal NATO o pomoc, aby zabránila odvetě. Byl odmítnut. Nechtěli se podílet na jeho silákových dovádění, které vyvolalo konfrontaci mezi NATO a Ruskem. Ruské bombardéry pak podle libosti bušily do tureckých islamistických zástupců v Sýrii. Erdoganovo vystupování jako novodobého osmanského sultána utrpělo těžkou ránu. Turecko se muselo hlasitě omluvit. Od nynějška bude Erdogan požadovat, aby ho NATO podpořilo v Sýrii a kdekoli, kde se střetne s Rusy. Tady je tření. Kde jinde by to mohlo být?

Zatím není jasné, zda Erdogan plně přistoupí na ukrajinský požadavek, aby Turecko zastavilo ruské lodě s ukradeným ukrajinským obilím. S největší pravděpodobností se bude snažit osobně profitovat a přitom dělat veřejná gesta vzdoru Rusku. K tomu bude potřebovat NATO, aby ho podpořilo a zároveň se podívalo jinam. Ale zase má větší strategické potřeby…

Erdogan by uvítal pomoc Západu s dlouhodobějším projektem vytvoření spojení mezi Tureckem a Střední Asií. Souvislý pozemní most přes Ázerbájdžán by znovu spojil turkické státy poprvé od doby, kdy carové před více než dvěma stoletími zakázali Hedvábnou stezku. Erdogan rozhodně nezaplatil za zásah do arménsko-ázerbájdžánského boje o Náhorní Karabagh v roce 2020, během něhož turecké bezpilotní letouny sehrály klíčovou roli, aby pomohly Ázerbájdžánu zvítězit. Navzdory vysoce vlivné diasporové komunitě na Západě nikdo nepřišel Arménii na pomoc kvůli větším strategickým kalkulacím. Potenciální vyrovnání turkických Stanů je nyní geograficky možné, což ohrožuje jih a východ Ruska – a odvádí pozornost ruských sil od Ukrajiny. Erdogan by chtěl, aby Západ s tímto dlouhodobým projektem pomohl. Moskva si tuto hrozbu aktivně uvědomuje, a proto je pravděpodobné, že Kazachstán i Kazachstán Uzbekistán v poslední době zažili náhlá povstání. Aby bylo jasno, ve středoasijských státech existuje mnoho skutečných důvodů k protestu a mnohé z nich také Moskva od počátku zabudovala. Ale to je téma na jiný sloupek. Standardním kolonialistickým způsobem Rusko v tomto regionu vytvořilo etnicky a geograficky nestabilní samostatné státy, aby podle libosti vyvolalo právě tento druh nestability. Zpráva: Snažíte se od nás vyrovnat, můžeme vás kdykoli destabilizovat. Drž se dál od Turecka.

Nyní k domnělé kurdské otázce, kterou Erdogan původně uplatnil proti Švédsku a Finsku. Určitě existují nějaké důkazy, že bývalé kurdské komunity v Evropě podporují kurdské skupiny v Turecku, i když ne nutně v ozbrojeném boji, ale hranice může být nejasná. Můžete namítnout, že poté, co Erdogan urazil Putina, má dobrý důvod obávat se kurdských separatistů, PKK, protože je Sověti vytvořili a po několik desetiletí je podporovali. Poté, v letech ISIS, se USA rozhodly spojit se s iráckými/syrskými Kurdy, aby ISIS vyhladily. Od té doby jsou na Západě zbytkové sympatie ke kurdské situaci a Erdogana to rozčiluje. Po ISIS však Kurdové ztratili velkou část této aktivní podpory a Moskva mohla snadno vstoupit do vakua, zopakovat svou starou roli a oživit kurdskou hrozbu podél a uvnitř tureckých hranic. Rusové vědí, jak hrát nadnárodní destabilizační hru až příliš dobře.

Ale pravdou je, že Erdogan je hlavně zodpovědný za udržení této hrozby naživu. V prvních letech svého funkčního období se dvořil tureckým Kurdům v naději, že se s ním spojí proti kemalistickým sekularistům v panislámském návratu k osmanským politickým aliancím. Kurdové se místo toho rozhodli vytvořit svou vlastní sekulární levicovou stranu. Od té doby je trestat nepřestal. Jejich vůdci byli uvězněni na základě falešných teroristických obvinění. Jejich politická shromáždění byla zdevastována sebevražednými atentátníky ISIS. Vzhledem k tomu, že Erdogan nechal globální dobrovolníky ISIS protékat Tureckem ve velkém, mnoho pozorovatelů ho považovalo za spoluviníka. A mnoho dalšího. Není divu, že nálady kurdských separatistů vzrostly. Což jeho účelům posloužilo dokonale. Vždy používal „teroristickou“ výmluvu jako výhodný a všestranný nástroj moci, tak proč ne také jako páku proti NATO?