Dolly De Leon o nominaci na Zlatý glóbus „Triangle Of Sadness“ a co to znamená pro filipínskou komunitu

Čerstvé ze svého velkého vítězství v Los Angeles Film Critics Association Awards, Dolly de LeonŽivot se za posledních pár let výrazně změnil. Již v této sezóně získává velké uznání, včetně a historická nominace na Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší herečka ve vedlejší roli za výjimečný výkon v roli Abigail ve filmu z roku 2022 Trojúhelník smutku, de Leon vidí tlak, který přichází s tímto typem celosvětové pozornosti, ale rozhodl se užít si tento okamžik.

Před Trojúhelník smutku, komediální satira, která bravurně staví bohatství, privilegia a společenskou třídu na hlavu, De Leon právě hledala práci jako celoživotní herec ve své rodné filipínské zemi.

„Poprvé jsem se do herectví zamiloval, když jsem byl ve čtvrté třídě ve škole,“ říká mi De Leon během našeho nového rozhovoru o Zoomu. „Na vysoké škole jsem to bral vážně – vzal jsem to jako kurz divadelního umění na Filipínské univerzitě a tam jsem opravdu zabořil zuby do herectví. Od hraní her jsem začal dělat nějakou televizi a nějaké filmy a až donedávna jsem obvykle dělal postavy v pozadí. Krátce předtím Trojúhelník smutku, tehdy jsem začal dostávat lepší role, lepší charakter na hraní. Už ani ne tak herec v pozadí, ale také ne herec ve vedlejší roli. Postavy s čarami, role s čarami. Bylo po Trojúhelník smutku, když jsme natáčeli v roce 2020, jsem začal dělat smysluplnější role, zajímavější postavy.“

De Leon vzpomíná na dobu Trojúhelník smutku spisovatel/režisér Ruben Ostlund V listopadu 2018 vyslal svého castingového ředitele na Filipíny, aby nejprve hledal toho správného herce, který by dokázal efektivně ztělesnit chytrou a poněkud nelítostnou postavu Abigail. De Leon mi vypráví, že po úvodním konkurzu zavolala přes Skype s Östlundem s pomocí jednoho ze svých čtyř dětí, aby se připravila na důležitý videohovor.

"Byla to doba, kdy Zoom vůbec existoval, nevěděl jsem o něm nic," pokračuje de Leon. „Všechno, co jsem věděl, byl Skype nebo FaceTime, abych na Rubena udělal dojem. Opravdu jsme udělali vše, co bylo v našich silách, abychom měli skvělé osvětlení a abych vypadal reprezentativně. Cítil jsem, že to byla moje jediná šance, jak na něj udělat dojem. Když jsem šel na konkurz, opravdu jsem si nemyslel, že ho dostanu. Šel jsem tam jen zkusit štěstí, ale opravdu jsem nešel s žádným očekáváním, ale když jsem se dostal do užšího výběru, všechno se změnilo. Tehdy jsem se cítil Dobře, mám na to šanci."

Když byla de Leon nakonec obsazena do role Abigail, začala natáčet Trojúhelník smutku po Řecku s Östlundem, jejím hereckým obsazením a štábem, kde si rychle uvědomila určité výrazné rozdíly mezi produkcí tohoto celovečerního filmu a jejími předchozími hereckými zkušenostmi na Filipínách.

„Vím, že to bude znít chabě, ale byla to moje skutečná první zkušenost, kdy dostali mé míry a všechno bylo poskytnuto,“ prozrazuje De Leon. „Byly poskytnuty všechny kostýmy, dokonce i spodní prádlo. Na Filipínách si obvykle, když vás obsazují, přinesete svůj kostým, přinesete si vlastní šatník – ale tam všechno poskytli. Dostali jsme vlastní pokoje v hotelu. Normálně na Filipínách sdílíte pokoj s jiným hercem. Dochvilnost byla velmi důležitá. Vždy jsme začali včas a vždy jsme skončili včas. Došlo ke spolupráci s režisérem, s Rubenem. Často jsme o věcech diskutovali. Před samotným natáčením probíhaly zkoušky, před zkouškou byly workshopy. Všechno bylo opravdu pečlivě naplánováno a vše bylo velmi dobře promyšleno. Byl to opravdu obrovský rozdíl. Dokonce i jídla byla opravdu dobrá! Bylo o nás postaráno tím nejlepším možným způsobem a nikdy jsem nic takového tady [na Filipínách] nezažil.“

Aniž bych toho příliš prozradil pro každého, kdo (ostudně) neviděl původní filmové vyprávění Trojúhelník smutku přesto de Leonova postava Abigail hraje „manažerku toalet“ na luxusní jachtě, která je plná vlivných lidí na sociálních sítích a výstředně bohatých obchodníků. Po sérii nešťastných událostí se Abigail ocitá v obrácené roli na opuštěném ostrově a nyní vede tyto privilegované cestující se svými sebevědomými schopnostmi přežít. Rozhodl jsem se zeptat de Leon, jak by řekla, že se Abigail od ní liší a v čem se s ní možná ztotožnila. Trojúhelník smutku charakter.

"Ve skutečnosti mám s Abigail velmi málo společného," říká De Leon. "Je statečná, je divoká, nic ji nezastaví." Přebírá iniciativu. Uchopila své vedení za otěže, aniž by o tom měla cokoli přemýšlet nebo aniž by čekala na něčí souhlas. Jsem velmi stydlivy. Jsem opravdu stydlivý člověk. Trvá to hodně, abych vyšel ven a postavil se za sebe. Jedno máme společné? Oba jsme vynalézaví. Rozhodně bych přežil, kdybych uvízl na ostrově. Dokázal bych přežít, dokázal bych se o sebe postarat. Asi bych byl více týmový hráč než ona ve filmu.“

Jelikož jsem dnes matkou čtyř dětí a po desetiletích, kdy se dostala k tomuto okamžiku své herecké kariéry, zajímalo mě, jak mohla najít způsoby, jak zajistit rodinu, když její herecká práce neplatila účty.

"Myslím, že jsem dělal všechny druhy prací," pokračuje de Leon. "Byl jsem pokladní." Dělal jsem obchodního úředníka. Dělala jsem chůvu. Dělal jsem také korporátní práci – dělal jsem PR, dělal jsem media relations. Také jsem dělal facilitaci teambuildingových a týmových rozvojových programů. Prodal jsem pojištění. Udělal jsem tolik věcí, protože být hercem na Filipínách opravdu není snadné. Ve skutečnosti nemám tolik práce, a když ano, nedostávám opravdu dobře zaplaceno. Musím najít jiné způsoby, jak zvýšit svůj příjem, ale ne být plně zaměstnaný, protože jsem stále chtěl pokračovat v herectví.“

De Leon dodává: „Prošel jsem spoustou útrap. Půjčil jsem si peníze. Byl jsem zadlužený. Mám hlad, hlad už dlouho. Bývaly doby, kdy můj syn musel přerušit školu, protože jsem mu nemohla platit školné. Díky bohu, teď je zpět. Na dva roky musel přestat. Nebylo to snadné a také nebylo snadné získat role. Byla to pro mě profese krev, pot a slzy – herectví. Dosáhlo to bodu, kdy mi moje rodina říkala: 'Možná bys měl přehodnotit svou kariéru a začít dělat něco jiného.' Posílali mi odkazy na online výuku nebo online výuku studentů angličtiny nebo podobné věci. Nikdy jsem do toho moc nešel, protože jsem nechtěl herectví opravdu pustit. Je to opravdu moje vášeň a je to opravdu něco, čeho se opravdu nechci nikdy vzdát. Díky bohu, nikdy jsem to neudělal, protože teď se nabídky zlepšují. Dostávám více vzrušujících rolí, které musím hrát, a za všechnu tu bolest to opravdu stálo. V této profesi jsem trpěl více než 30 let. Díky bohu, zůstal jsem u toho!"

Od svých filmařských zkušeností s Trojúhelník smutku a mezinárodní pozornosti, které se jí dostává i nyní, jsem byl zvědavý, jestli se u ní v posledních letech vůbec vyvinula mentalita de Leona k podnikání a hereckému průmyslu.

Odpovídá: „Tolik jsem se toho naučila, ale pokud můžu říct jednu věc, na své minulosti bych nic neměnila. V žádném případě nelituji. Dozvěděl jsem se, že je to opravdu byznys – než jsem si myslel, že je to umění. Je to stále umění, ale je to byznys, víš? Musí jednat s producenty a mluvit o vývoji scénáře, vývoji příběhu a tak dále. To je jeden prvek, který se učím pozdě ve své kariéře. Mezi scénáristy a filmovými tvůrci je to hodně „tlačení a tahu“. Předtím to bylo jen vzít tu práci a jít tam a dělat to. Nyní je to hodně o spolupráci a brainstormingu. Teď mě to opravdu baví, protože jsem součástí procesu tvorby a to je pro mě opravdu vzrušující.“

De Leon si je dobře vědoma toho, že její nominace na Zlatý glóbus z ní dělá první Filipínku, která kdy byla nominována v této kategorii Nejlepší herečka ve vedlejší roli, a tak jsem se jí zeptal, zda cítí tlak, když je dnes v této prestižní pozici, nebo jestli je opravdu schopná užijte si okamžik a uvidíte, jak to vše může pozitivně ovlivnit její budoucí kariéru.

"Víte, to je velmi dobrá otázka, protože je to kombinace obojího," říká de Leon. "Ano, jsem ohromen." Mám pocit, že je na mě tak velký tlak, ale pak, když jsem v dobrých dnech, pokrčím rameny a myslím si, že jsem si dal práci. Film je hotový, všichni jsme si dali práci a v tuto chvíli ta práce mluví sama za sebe. Pokud se mi za to dostává uznání, vážím si toho a jsem velmi poctěn. Je to velmi skličující, ale pak to prostě musím nechat být a užít si ten okamžik. Děje se tak poprvé v naší historii. Jak jsi řekl, žádný Filipínec nebyl nikdy nominován na takovou cenu, takže si to užívám.“

Jelikož se jednalo o tak významný okamžik v životě de Leon, zajímalo mě, kde byla, když poprvé slyšela zprávu o nominaci na Zlatý glóbus, když byla poprvé oznámena 12. prosince.

„Vlastně jsem byl na večeři se svým návrhářem,“ prozrazuje De Leon. „V LA bylo 5 hodin ráno a ve 10 hodin [na Filipínách]. Byli jsme spolu a slyšel jsem tu novinu vlastně od něj, jeho partnera, a jen jsme radostí poskakovali nahoru a dolů. Chovali jsme se tam jako blázni a číšníci se nám jen smáli. Než jsem se nadál, začaly mi po tvářích stékat slzy. Jen jsem plakal, protože víš, Jeffe, byl jsem ignorován nejdelší dobu. Poděkování za tvrdou práci, kterou jsem do té postavy – do Abigail – vložil. Dali jsme s ní opravdu hodně práce a nejen já, byl to i Ruben. Tohle všechno mu opravdu vděčím. Napsal tu postavu a já jsem kvůli němu vdechl život Abigail. Vyvíjeli jsme ji oba společně. Aby naše tvrdá práce byla zaznamenána, uznána a uznána, je to jako milostný dopis, který mi to říkám Udělala jsi dobře, holka. Udělal jsi dobře, chlapče."

Vzhledem k tomu, že tato nominace na Zlatý glóbus není důležitá jen pro de Leon, ale pro celou filipínskou komunitu po celém světě, zajímalo mě, jaké typy komentářů a přání všeho dobrého od lidí během posledních několika týdnů obdržela.

De Leon říká: „Spousta lidí mi poslala zprávy, e-maily, SMS. Cítím, a cítím to i já, že je to také jejich vítězství – tato nominace. Dostávám tolik zpráv, že jsou inspirované vším, co se právě děje. Mnoho z nich je znovu motivováno vrátit se na koně a vrátit se do práce a chodit na konkurzy a pokračovat ve svém snu být hercem v Hollywoodu. Mnoho Filipínců již sídlí v LA a New Yorku a zkouší tam své štěstí. Chodili na konkurzy a bylo to pro ně opravdu těžké.“

Co tedy de Leon doufá, že uznání této ceny bude v Hollywoodu znamenat nejen to, že průmysl uvidí její herecké schopnosti, ale že dá spravedlivější šanci dalším filipínským hercům, aby se posunuli vpřed?

„To pro nás všechny znamená opravdu hodně,“ říká de Leon. „Doufám, že to otevře dveře mnoha našim umělcům, nejen tady na Filipínách, ale kteří jsou po celém světě a mají skutečný talent a chtějí se tam dostat a vyprávět příběhy. Doufám, že to otevře více příležitostí, aby se o nás psaly příběhy, a to nejen v podpůrné funkci, ale doufejme, že ve všezahrnující schopnosti, kde jsme skutečně středem příběhu a všech našich výzev a všech našich zkoušek jako lidé jsou sdíleni se světem."

De Leon mi řekla, že na 80. slavnostní předávání Zlatých glóbů, které se bude konat 10. ledna, vezme s sebou svého staršího bratra, ale ještě se musí rozhodnout, co si na celosvětově vysílanou událost oblékne, a říká: „Je to budu se cítit dobře, když uvidím oblečení – formality. Mám jich na výběr několik. Nikdy předtím jsem neměl na výběr, ale teď už ano, takže je dobrý pocit, že si mohu vybrat.“

Po sezóně předávání cen má de Leon již nové hollywoodské projekty v práci a ještě větší aspirace na to, čeho chce jednoho dne brzy dosáhnout.

De Leon prozrazuje: „Opravdu rád bych dělal Broadway. Rád bych si zahrál divadlo ve státech. Právě teď natáčím v březnu. Dělám komedii. Hraju nevlastní matku Jasona Schwartzmana. Režie se ujímá Nathan Silver. Jsem z toho opravdu nadšený. Také dělám romantickou komedii, pravděpodobně někdy na podzim, také ve státech. Těším se, že tam budu dělat další práci. Opravdu rád bych se od vás dozvěděl více a dozvěděl se, jak tam funguje filmový proces, protože je to opravdu velmi odlišné od toho, jak děláme věci tady [na Filipínách]. Opravdu věřím, že růst a vývoj nikdy nekončí, bez ohledu na věk.“

Dnes je de Leon držitelem ceny, nominací na Zlatý glóbus a stabilně pracujícím hercem s mnoha novými příležitostmi na obzoru. Když jsme začali náš společný rozhovor uzavírat, zeptal jsem se de Leon, jaký vzkaz by pro ni mohla mít Trojúhelník smutku spisovatel/režisér Ruben Östlund, filmař oceněný Zlatou palmou na filmovém festivalu v Cannes 2022, který se jí před téměř čtyřmi lety chopil šance a pomohl jí dát osobní i profesní život na novou dráhu plnou nekonečných možností.

"Děkuji, že jsi mi změnila život. Děkuji, že jste mi dali hlas, že jste mě poslouchali a dali mi příležitost spolupracovat na tomto velmi zvláštním filmu. Za to, že jsem změnil celý můj pohled na možnosti toho, co může svět přinést a co my můžeme přinést také kultuře a umění. Děkuji, že jste si mě vybrali. Budu mu navždy zavázán. V mém srdci bude mít vždy zvláštní místo."