'Disenchanted' dělá jednu obrovskou chybu se svým koncem

Rozčarovaný dnes vychází na Disney+.

Dlouho očekávané pokračování mistrovského díla z roku 2007 nominovaného na Oscara, okouzlený, není na tom dobře s kritiky s shnilým 47 % skóre kritiky Rotten Tomatoes ve srovnání s původní filmJe 93%.

V mé recenzi, Podotýkám, že i když jsem se na film se svými dětmi rád díval (zejména proto, že stejně jako Morgan ve filmu je moje dcera nyní teenager), nakonec:

Rozčarovaný je málokdy vtipný tím skutečně chytrým způsobem, jakým byl originál, a postrádá zaměření, vtip a kouzlo svého předchůdce. Ve filmu je pravděpodobně opravdu dobrý příběh o mateřství a rodině, ale je příliš roztříštěný na to, aby se dostal k věci nebo prozkoumal představu o tom, co 'šťastně až do smrti' skutečně znamená v moderním světě, zvláště přesvědčivým způsobem.

To je recenze bez spoilerů (kromě malého premisního nastavení, které získáte v upoutávkách), ale v tomto příspěvku jsem chtěl diskutovat o konci. Následují spoilery.

Ústřední konflikt filmu – poměrně uspěchaný a vynucený konflikt, který však stále rezonuje – je mezi Giselle (Amy Adams) a Morgan (Gabriella Baldacchino). Giselle, nešťastná z jejich života ve městě po narození dítěte, přesvědčí Roberta (Jack Dempsey), aby rodinu přestěhoval na předměstí do města Monroeville. Věci s Morganem nešly dobře, i když to příliš nezkoumají, a Giselle pošetile věří, že přestěhovat teenagera do zbrusu nového města a na novou střední školu je dobrý nápad.

Věci nejdou podle plánu. Morgan není šťastná, že se musí stěhovat (samozřejmě!) a napětí mezi ní a Giselle vzplane. Dříve Morgan mluvila o Giselle jako o 'máma', ale nyní ji rozzlobeně nazývá 'macecha' a že to je vše, čím pro ni kdy bude.

Giselle tedy použije kouzelnou hůlku přání a přeje si „pohádkový život“, který také nejde podle plánu. Pohádky mají svůj vlastní soubor jedinečných problémů, z nichž jedním je nešťastný vedlejší účinek přeměny Giselle na zlou nevlastní matku.

Následují různé pohromy a přeludy, ale nakonec, právě když hodiny odbíjejí půlnoc a kouzlo se stane trvalým, Giselle dá Morganovi hůlku a řekne jí, že musí splnit přání. Její vlastní síla je z ní nyní téměř úplně vyčerpaná, protože celá Andalasie a její bytosti jsou pomalu vysávány z jejich magie.

Morgan si není jistá, co si přát, ale nakonec si uvědomí, co chce: „Kéž bych byla doma s mámou,“ říká.

Toto je správné přání a ruší to první, vrací městu Monroeville jeho bývalý stav a svléká jeho obyvatele do hloupých kostýmů. Všechno se vrací do starých kolejí a jen Giselle a Morgan si pamatují, co se stalo. Morgan se probudí ve své posteli ve zchátralém růžovém „zámku“, do kterého se rodina nastěhovala, když opustili město. Později toho dne všichni šťastně sedí v parku a roztomilý – naprosto zbytečný – chlapec Morgan na ni vběhl den předtím, než na ni mávla, aby se s ním a jeho přáteli poflakovala. Vypadá to, že nakonec bude všechno v pořádku! Jak sladké.

A jak absurdní. Za prvé, žádný z problémů, které Giselle a Morgan zažívaly mimo jejich vzájemný vztah, nezmizel. Nenapadnete toho chlapa a zapadnete do nové školy jen proto. Mávnutím proutku nesmyjete poporodní deprese ani nenapravíte manželství. Nebo, no, dvě mávnutí hůlky.

Navíc to nedává smysl. Morganovo přání by ji nevrátilo na předměstí Monroeville. Měla se probudit v jejich bytě na 5th Avenue na Manhattanu a vrátit ji do života, který nikdy nechtěla opustit – do života, který jí její otec a Giselle poněkud sobecky vzali v nějaké směšné snaze „napravit“ jejich rodina a manželství. Celé stěhování do Monroeville bylo zjevně chybou a jediným rozumným koncem pro tento film bylo, aby se celá věc vrátila do stavu před stěhováním: Není to dokonalé, ale ne nějaký praštěný „všechno opravit přesunem do taky nesmysly z předměstí.

Možná to pro ostatní není velký problém, ale pro mě to znělo dost dutě. Jako někdo, kdo se v dětství hodně stěhoval, vím z první ruky, že kdybych dostal kouzelnou hůlku a přál si cestu „domů“, nebylo by to do domu v novém městě, do kterého jsem se právě přestěhoval. Ne tam, kde jsem neměl žádné přátele a kde jsem se bál chodit do školy. Moje vlastní zkušenosti s tím, že jsem se hodně stěhoval, byly natolik obtížné, že jsem přísahal, že se svými dětmi nikdy nebudu to samé. Nedokážu si představit, že bych je vykořenil z jejich škol (střední a střední školy) nebo přátel, jen aby ‚napravil‘ nějaký mlhavý pocit, že na ‚pohádkovém‘ předměstí by se žilo lépe.

Předpokládám, že tohle všechno mě hned od začátku přivedlo k filmu a k Robertovi i Giselle, o kterých si myslím, že mi přišli neuvěřitelně sobečtí. Chápu, že se musíte stěhovat, protože jste získali novou práci nebo jste ztratili starou nebo si už nemůžete dovolit někde bydlet, ale stěhovat se „jen proto“ a nutit svou dospívající dceru jít do nové školy je obludné. Dospívající dívky to už mají dost těžké. Dospívání bych nepřála svému největšímu nepříteli.

V každém případě by alespoň tento konec poskytl Morganovi určitou volnost a dal Giselle velmi jasně najevo, že její vlastní přání byla nakonec sobecká a lhostejná, řízená spíše jejími vlastními touhami než potřebami jejích milovaných. Což není moc láskyplné. Veškerá 'paměťová magie' a sladkost ve filmu mezi těmito dvěma konfliktními postavami se trochu zhroutí, když se základní problémy v jádru jejich vztahu nakonec nikdy skutečně nevyřeší uspokojivým nebo realistickým způsobem.

Myšlenky? Napadni mě X or facebook.