Přímá hotovostní podpora a jednotné kontaktní místo

Rychlý pokrok v technologii učinil náš život pozoruhodně pohodlným. Dnes, když sedíme v našich domovech, můžeme si objednat cokoli od potravin přes elektroniku, knihy až po auta. Můžeme si vyžádat úklidové služby, naplánovat cesty, pohovořit s lékaři o naší zdravotní péči a „navštívit“ egyptské pyramidy a další divy světa ve virtuální realitě. Můžeme číst zprávy z celého světa a elektronicky se spojit s rodinou a přáteli žijícími daleko od nás. Přesto dnes, když někdo přijde o práci nebo čelí náhlé či trvalé ztrátě příjmu, která vede k ekonomické nejistotě, není tolik potřebná pomoc dostupná jediným kliknutím. Stále je obtížné zjistit, jak se orientovat v programech vládní záchranné sítě, ke kterým by jednotlivci měli mít přístup, aby okamžitá a dostatečná podpora mohla poskytnout dočasnou úlevu. Ten systém je potřeba opravit. Jak to můžeme udělat?

Vláda utrácí zhruba 1 bilionu $ o dávkách a službách pro nízkopříjmové domácnosti podle Kongresové výzkumné služby (CRS). Ty sahají od programů primárně určených na pomoc rodinám s dětmi přes důchodové a zdravotní programy až po potravinové lístky a hotovostní sociální zabezpečení. Zpráva CRS ukazuje, že výdaje na tyto programy v průběhu času rostly. Snadný přístup se však v některých případech zlepšil a v jiných se se zhoršilo. Proč je tak těžké dosáhnout změny pro ty nejzranitelnější v ekonomice?

V roce 2019 bylo téměř 31.5 milionu lidí (z celkových téměř 65 milionů) vytaženo z chudoby díky kombinaci programů daňových úlev a nedaňových opatření a v letech 2020 a 2021 více než 45 milionům bylo pomoženo z chudoby na programy pomoci při pandemii. V poslední zprávě amerického sčítání lidu pro rok 2021 byly programy, které nejvýrazněji snížily chudobu, kromě sociálního zabezpečení, programy daňových úlev, jako je rozšířená daňová zvýhodnění na děti, kredit na péči o děti a závislé osoby a EITC. Nedaňové programy jako SNAP vybral méně než 3 miliony a TANF (peněžní blahobyt) méně než 1 milion. Každý program funguje jinak a je zaměřen na řešení konkrétní potřeby. SNAP nabízí věcné výhody, které lze využít k nákupu určitých druhů potravin v obchodech s potravinami. Medicaid nabízí zdravotní pojištění osobám pod určitou úrovní příjmu. Sociální zabezpečení poskytuje důchodový příjem, zatímco programy daňových úlev pomáhají snižovat daňové závazky a zároveň poskytují určitou (vratnou) hotovost domácnostem s nízkými příjmy, jejichž daňové závazky jsou nízké nebo nulové.

Míra účasti se mezi programy velmi liší. Zatímco SNAP má míru účasti 82 %, EITC je na 78 %, Medicaid/CHIP na 91 % (pro děti) a TANF na cca 27 %. To naznačuje, že mnoho lidí, kteří mají nárok na programy, je stále nevyužívá. Moje analýza uvedená níže navíc ukazuje, že jen velmi málo lidí dostává podporu z více programů současně, což zpochybňuje myšlenku „záchranné sítě“.

Moje nedávná analýza s daty pomocí průzkumu příjmů a účasti v programu z roku 2019 ukazuje, že pouze 31 procent domácností na úrovni 130 % federální chudoby nebo pod ní dostává více dávek sociální záchranné sítě.^{Navíc 46 procent domácností v této skupině nepobírá vůbec žádné dávky. Ostatních 23 procent domácností v této skupině pobírá jedinou dávku (často Medicaid nebo SNAP).}

Existuje relativně málo existujících výzkumů o účasti v programech s více výhodami. Analýza z roku 2014 z Urban Institute zjistili, že 57 procent domácností s nebo pod 200 % FPL dostává více výhod. [Rozpor mezi mojí analýzou a analýzou Urban Institute může být částečně způsoben nedostatečné vykazování dávek v SIPP a změny v míře participace v průběhu času.] Výzkum Urban Institute zjistil, že rodiny pobírající více dávek mívají nižší příjmy, nižší úroveň zaměstnání a nižší úroveň vzdělání. Podobné výsledky nacházíme u dat SIPP.

Proč tomu tak je? Proč nemá více lidí přístup k vícenásobným benefitním programům? Možností je několik. (1) Problémy s měřením: Akademický výzkum ukazuje, že lidé v průzkumech v domácnostech často uvádějí příjem dávek pod úrovní, takže nižší čísla pozorovaná v průzkumech v domácnostech mohou být důsledkem toho. V současné době neexistuje jeden administrativní soubor dat, který by bylo možné použít ke konstrukci využití více dávek (2) Stigma: Stigma se týká zakořeněných negativních (a rasistických) stereotypů o tom, jak jsou lidé, kteří pobírají dávky sociální záchranné sítě, líní nebo nedokážou přispět společnosti. . Výzkum důsledně spojuje tyto negativní stereotypy s nižší mírou absorpce. Například, nedávná studie od Elizabeth Linos zjistili, že používání destigmatizujícího jazyka v informačních materiálech pro program pomoci při pronájmu zvýšilo zájem o program o 36 %. (3) Časová daň: Annie Loweryová dokumentoval jak vládní programy na podporu chudých jsou zatěžující a časově náročnější než programy na podporu bohatých nebo střední třídy. (4) Náklady na dodržování předpisů: Státní a místní vlády – které spravují většinu programů sociální záchranné sítě – velmi ztěžují způsobilým obyvatelům využívat programů, útesy, přísné požadavky na způsobilost, náročné požadavky na dokumentaci a další. Například od roku 2019 nemá 33 států online přihlášky pro alespoň dva klíčové programy sociální záchranné sítě a 19 států neumožňuje lidem žádat o výhody SNAP a Medicaid současně, a to navzdory podobným kritériím způsobilosti napříč programy. Předběžná analýza pomocí dat SIPP ukazuje, že ve státech, které mají online aplikace, méně lidí odpovědělo, že nezískali žádné výhody. Konečně (5) Politicky, je tu trhlina mezi těmi, kteří považují snadný přístup za problém, protože může snížit motivaci k práci, zatímco jiní obhajují univerzální základní příjem jako náhradu za současnou spleť programů záchranné sítě.

Nabídka: One Stop Shop a Direct Cash Support

Takže co můžeme dělat? Pokud jde pouze o zlepšení přístupu k vícenásobným benefitním programům, myšlenka jednotného kontaktního místa dává smysl, kde jednotlivci poskytují jednorázové informace o příjmu a majetku a jsou okamžitě informováni o své způsobilosti pro více programů a celkové pomoc, kterou mohou získat. Tyto online platformy lze nastavit napříč státy a vyžadovaly by sladění mezi různými vládními ministerstvy, které spravují různé programy.

Ale pokud jde o rovnováhu mezi poskytováním okamžité pomoci a obavami ze snížení pobídek k práci, pak musíme přehodnotit současný systém. Předpokládejme, že někdo přijde o práci nebo čelí náhlé ztrátě příjmu ze zdravotních nebo jiných důvodů. Mohli bychom uvažovat o systému, který domácnostem poskytuje okamžitou, bezpodmínečnou hotovostní podporu po dobu řekněme 2 měsíců. Podpora může být pevným zlomkem toho, co daná osoba vydělávala dříve (s horní hranicí), nebo pevnou částkou v dolarech. Nárok je však univerzální, na rozdíl od současného systému pojištění v nezaměstnanosti, který vynechává velké části populace a je podmíněn splněním požadavků na hledání zaměstnání a dalších požadavků. Přímá hotovostní podpora by mohla poskytnout rezervu, kterou jednotlivci potřebují, aby přečkali současný zásah do příjmů a jakýchkoli dávek, a umožní jim čas investovat do hledání zaměstnání, školení a zároveň se cítit podporováni. Po 2 měsících může přímá hotovostní podpora přestat, ale jednotlivci nyní žádají o vícenásobné benefitní programy tím, že splňují požadavky na příjem a majetek nezbytné pro různé programy. I zde je kritický přístup ke kvalifikaci pro různé programy na jednom místě. Jinými slovy, počáteční přímá hotovostní podpora a pozdější jednotné kontaktní místo mohou fungovat jako smíšený systém, který funguje jako skutečná záchranná síť v bezprostředním krátkodobém horizontu a zároveň si zachovává pobídky k práci a školení z dlouhodobého hlediska, protože podpora funguje. nepokračovat do nekonečna do budoucna.

Podrobnosti takového systému budou muset být rozvedeny jasněji. Jak by například přímá finanční podpora interagovala se systémem uživatelského rozhraní? Jak přimějeme různé vládní agentury, aby se sjednotily s potřebou jednotného kontaktního místa? Kolik ze stávajících složitostí americké záchranné sítě bychom měli přenést do nového systému? Jakékoli opravy současného systému budou vyžadovat hlubokou debatu, přemýšlení, čas a trpělivost. Pokud nás ale COVID-19 něco naučil, pak to, že musíme být mnohem lépe připraveni zvládnout nejen další velkou krizi, ale také krize, které se v životech lidí odehrávají každý den. Dlužíme sami sobě pracovat na lepší a robustnější americké sociální záchranné síti.