Bidenomics vezme zemi neatraktivní cestou

Američané by možná udělali dobře, kdyby se podívali na Čínu, aby zhodnotili hodnotu „Bidenomiky“. Protože Bidenův plán je v podstatě průmyslové plánování a Čína to dělá ve velkém, měly by nedávné ekonomické neúspěchy Číny – většinou důsledkem centrálního plánování – sloužit jako varování pro Američany před potenciálními riziky a plýtváním spojenými s Bidenomics.

Kromě pochybného seznamu prezidentových úspěchů Bidenomics v podstatě navrhuje, aby správní myslitelé a plánovači rozhodli, co bude ekonomika zítra potřebovat. To by je přimělo, aby pak využívali dotace, levné půjčky, daňové úlevy a podobně, aby postrčili soukromou ekonomiku těmito směry. Je to ve skutečnosti oslabená verze čínského marxistického, centrálně plánovaného přístupu k ekonomické organizaci. Prezident už vychvaloval miliardy, které připadly výrobcům, kteří splňují požadavky, jako by tyto převody od daňových poplatníků korporacím přispěly k bohatství národa. Bohatství se objeví pouze tehdy, pokud se plánovači zaměří na zítřejší potřeby. V opačném případě bude toto úsilí produkovat obrovský odpad.

Problém centrálního plánování, ať už se provádí ve Washingtonu nebo Pekingu, je ten, že nikdo nevidí budoucnost. Plánovači si nemohou být jisti, zda spotřebitelé budou chtít produkty, které považují za nezbytné. Nemohou ani předvídat technologický pokrok, který by mohl učinit dnešní zdánlivě zásadní technologie zastaralými. Pokud, jak je pravděpodobné, jejich plány minuly cíl, ekonomika vynaložila obrovské množství kapitálu a práce na nehospodárné činnosti, zatímco přesměrování zdrojů znemožnilo alternativní snahy, které by jinak mohly uspokojit budoucí potřeby a urychlit růst.

Svého času se zdálo, že čínské plánování se některým z těchto problémů vyhnulo. Od konce 1970. let, kdy Teng Siao-pching poprvé otevřel ekonomiku země světu, až do nedávné doby byla tempa růstu velkolepá. Po dobu 35 let od roku 1980 do roku 2015 rostl reálný HDP Číny o něco málo přes 10 % ročně. Když v roce 2010 rozvíjející se čínská ekonomika překonala japonskou, bylo snadné extrapolovat její tempo expanze a spekulovat, že čínská ekonomika brzy překoná ekonomiku Spojených států a stane se největší na světě. Zdálo se, že vše v Číně funguje. Všechny plány Pekingu se bohatě vyplatily.

Tyto úžasné pokroky zaujaly představivost mnoha lidí na západě. Pekingští vůdci a plánovači vypadali prozíravě. Západní nadšení vyvolalo spekulace, že by Čína mohla mít lepší ekonomický model než zdánlivě chaotické tržní systémy Spojených států a v menší míře Evropy a Japonska. Plánování a centrální směřování se zdálo mnohem efektivnější a méně plýtvat, stejně jako lépe promyšlené než trhání. Ohromující růst Číny nabídl jakýsi důkaz o nadřazenosti systému.

V souladu s tím se na západě stalo populárním chválit čínský model. Kanadský premiér Justin Trudeau vyjádřil závist na tom, jak čínská diktatura dokázala „otočit jejich ekonomiku na desetník“. Pokud tento muž není známý hlubokým myšlením, další zdánlivě střízlivější hlasy sdílely verze Trudeauovy čínské závisti. New York Times
NYT
sloupkař Thomas Friedman zopakoval Trudeauovu preferenci centralizovaného plánování před neuspořádaností trhů. Články v Harvard Business Review shromáždili chválu na čínský přístup. Jeden se objevil až v roce 2021, aby vysvětlil „Novou inovační výhodu Číny“. Teprve loni Klaus Schwab ze Světového ekonomického fóra popsal Čínu jako „nepochybně velmi atraktivní model“, který si zaslouží pozornost „pro mnoho zemí“. V roce 2020 Jim O'Neill, vedoucí známého think-tanku Chatham House, pochválil čínský systém za jeho „rychlou, agresivní“ reakci na vypuknutí Covidu.

Ale obraz byl vždy iluzorní. Více než jakákoli plánovací preciznost nebo systémová efektivita se ukázal úspěch Číny proto, že byla na začátku tak strašně špatná. Chudoba dala obrovský vliv na investiční toky ze západu a Japonska, které začaly hned poté, co Deng Xiaoping otevřel Čínu. Nedostatečný rozvoj také poměrně usnadnil práci při plánování. Vše, co pekingští plánovači museli udělat, aby viděli budoucnost, bylo podívat se do rozvinutého světa. Tam mohli vidět potřebu spolehlivých silnic, elektrického vedení, železničního spojení, přístavních zařízení a podobně. Sledování těchto projektů přineslo obrovské ekonomické dividendy a urychlilo růst ještě rychlejším tempem. Věci se však změnily, protože čínská ekonomika dohnala vyspělý svět. Pekingští centrální plánovači pak ztratili svůj model budoucnosti. Budoucí potřeby Číny bylo těžší posoudit. Chyby byly stále častější. A protože pekingští plánovači mají velkou moc zorganizovat finanční a pracovní zdroje, tyto chyby způsobily velké plýtvání.

Ilustruje to současné potíže Číny s rozvojem bydlení. Před lety měl národ nedostatečný bytový fond. Plánovači viděli potřebu a podpořili rozvoj prostřednictvím dotací, zprostředkováním financování prostřednictvím státních bank a urychlením povolování a udělování licencí. Developeři reagovali na pobídky a vytvořili rozsáhlé bytové komplexy. Zpočátku se úsilí vyplatilo. Ale přestože země uspokojovala své potřeby v oblasti bydlení, plánovači v úsilí pokračovali. Díky vládní podpoře se vývojáři stále více využívali a obraceli se k pochybnějším projektům na méně pravděpodobných místech. Čína donedávna věnovala až 30 % své ekonomiky výstavbě bytového fondu. (Pro srovnání, Spojené státy v roce silného bydlení přesměrovávají asi 5 % své ekonomiky do bytové výstavby.) Čína postavila více bytů, než dokázala její populace absorbovat, a umístila je na místa, kde Číňané nutně nechtěli žít. Tyto projekty se nevyplatily, a proto tolik čínských developerských firem – od giganta Evergrande po Country Garden – neuspělo.

Rezidenční development není jediným selháním plánování. Záznam je plný silnic, které nikam nevedou, nedostatečně využívaných železničních spojení a špatně umístěných přístavních zařízení a také chronického nedostatku elektřiny. Čína v tom není sama. Všude, kromě těch zaostalých, kteří mají model, je budoucnost mlhavá. Amerika má také mnoho příkladů promarněného úsilí kvůli špatnému plánování, obvykle obchodními zájmy. Je tu ale také velký rozdíl oproti centrálně plánovanému systému Číny. Americký tržně orientovaný přístup udržuje chyby v menším měřítku a kvůli větší rozmanitosti úsilí v tržně orientovaném systému je také pravděpodobnější, že se to stane na budoucích potřebách dříve než centrálně plánovaná opatření.

V tržních systémech plánování provádějí odděleně tisíce firem a jednotlivců. Jistě, obchodní manažeři nejsou o nic lepší ve vidění budoucnosti než vládní plánovači. Každá chyba je však menší než u centrálně plánovaného přístupu, který může a také dokáže nasměrovat obrovské množství ekonomiky do poměrně úzkého spektra činností, které plánovači upřednostňují. Na rozdíl od vládních snah také obchodní plánovači čelí napjatějším rozpočtům, neustále přehodnocují své úsilí, a protože jsou také blíže svým zákazníkům, je méně pravděpodobné, že budou pokračovat v neúspěšném projektu tak dlouho jako vzdálení centrální plánovači. Snad nejvýznamnější je, jak trhy čerpají sílu ze svého nedostatečného zaměření, nedostatku disciplíny a organizace, které se kdysi v Číně zdály tak atraktivní. Různorodost úsilí, kdy tisíce lidí sledují různé projekty, zvyšuje pravděpodobnost, že někde v chaotické směsici aktivit jeden z nich odhalí jednu z těch nepolapitelných budoucích potřeb, bude na ní stavět a podnítí růst.

Relativní úrovně dluhu poskytují představu o rozsahu plýtvání způsobeného centralizovaným plánováním. Každý projekt, ať už je propagován plánovacím úřadem nebo soukromými firmami, potřebuje financování a běžně generuje dluh, ať už ho vydává centrální vláda, místní úřady nebo soukromé subjekty. Srovnání úhrnné úrovně dluhu s příjmem pak může naznačit rozsah projektů, které minuly cíl a nedokázaly vygenerovat ekonomickou návratnost. V Číně je rozsah této chyby obrovský. Úrovně celkového dluhu rostly průměrným ročním tempem 23 % během deseti let končících v roce 2019, zatímco ekonomika rostla tempem 8 %. Srovnatelné údaje pro Spojené státy ukazují 5.6% roční růst agregátního dluhu během této doby, rychlejší než asi 4% nominální růst ekonomiky, ale mnohem užší rozdíl než v Číně. Od roku 2022 činil federální, místní, státní a soukromý dluh ve Spojených státech přibližně 57 bilionů dolarů, což je asi 2.2násobek nominálního HDP země. V Číně dosáhly srovnatelné míry dluhu téměř trojnásobek velikosti nominálního HDP Číny, což naznačuje, že nahromaděný odpad z chybných projektů v Číně je opět o třetinu vyšší než ve Spojených státech.

Druh průmyslových politik podporovaných Bidenomics zvyšuje riziko, že půjde cestou, kterou se vydala Čína. Samozřejmě, plánovači mohou mít štěstí. To může platit i pro čínské plánovače. Není divu, že plánovači na obou místech se soustředili na stejnou budoucnost – pokročilé počítačové čipy, umělá inteligence, elektrická vozidla, technologie baterií a její základní vstupy – přesně to, co říkají titulky do budoucna. Ty se mohou stát budoucností, ale je stejně pravděpodobné, že je nahradí nová technologie. To je přesně to, co se stalo v roce 1980, kdy se rozšířilo použití Intel
INTC
mikroprocesor způsobil nehospodárné japonské plány ovládnout trh s jednoduššími čipy. Alternativně by plánovaný vývoj v Číně i ve Spojených státech mohl vytvořit globální přebytek těchto produktů. Nebo se může ukázat, že kupující veřejnost – ať už ve Spojených státech, v Číně nebo jinde – bude mít o tyto projekty menší zájem než plánovači. V žádné z těchto událostí veškeré úsilí a zdroje, které tito plánovači shromáždili, nepřinesou očekávanou ekonomickou návratnost, zatímco toto úsilí mezitím vytlačí alternativní projekty, které by jinak mohly zasáhnout budoucí potřebu.