Jsou kratší obchodní cykly další velkou změnou v ekonomikách?

Představte si, že by se změnily některé z klíčových vzorců v našich životech, například délka a povaha ročních období. S rostoucím klimatickým poškozením se to může stát. V jiných aspektech lidského života, jako je dlouhověkost a délka a forma pracovního dne, se již dávno zavedené vzorce mění – v rovnováze budeme žít delší aktivní život a pracovat nepřetržitě z domova.

Další hlubokou změnou je hospodářský cyklus. Není mnoho lidí, kteří tráví čas přemýšlením o hospodářském cyklu, vzhledem k tomu, že jde o nudný kout ekonomiky, ale příliv a odliv cyklu nás zásadním způsobem ovlivňuje prostřednictvím důchodů, pracovních míst, investic a bohatství.

Čeká nás recese?

V posledních příspěvcích jsem se několikrát zmínil o hospodářském cyklu v tom smyslu, že se rytmus hospodářského cyklu může brzy změnit, a chci to nyní trochu rozvést.

Abychom to uvedli do kontextu, podle měřítka historie jsme za posledních třicet let prožili abnormální období, které bylo charakterizováno třemi ze čtyř nejdelších hospodářských cyklů v moderní historii (až do roku 1870 podle NBER) . Počínaje rokem 1990 pádem komunismu a vzestupem globalizace se protáhly v průměru na 120 měsíců, což je dvojnásobek dlouhodobého průměru. Pokud půjdeme dále do historie a použijeme převážně britská data, hospodářské cykly mají tendenci být ještě skokovější.

Tyto stacatohospodářské cykly byly skutečně řízeny faktory jako špatná úroda (1880), války (napoleonské války) a úvěrové krize (1870. léta XNUMX. století) – z nichž každá je dnes problematická. V této souvislosti je moje hypotéza taková, že světová ekonomika se znovu zapojí do rytmu kratších hospodářských cyklů, a to z následujících důvodů.

Kratší cykly

První, jak pravidelní čtenáři očekávají, je, že globalizace je zlomená. Mnohé z jejích součástí, jako jsou dlouhodobé sekulární trendy v technologii, export deflace z Číny a ustálené geoekonomické klima, abychom jmenovali alespoň některé, byly hnacími silami dlouhých období expanze. Nyní se dobrodiní globalizace – nízká inflace a sazby, geopolitická stabilita a plynulé obchodní/dodavatelské řetězce – všechny obracejí.

Druhým důvodem je, že druhá část období globalizace způsobila řadu nerovnováh. Příštích asi deset let bude ve znamení uvolnění těchto nerovnováh. Konkrétně jsou tři, které bych označil – bilance centrální banky a měnová politika obecně, mezinárodní dluh na úrovni HDP a klimatické škody. Náprava těchto nerovnováh bude jedním z, ne-li přímo definujícím zájmem tvůrců politik tohoto desetiletí.

Rozvahy centrálních bank začnou od příštího týdne s příchodem „QT“ obtížný pokles, jehož výsledkem bude prudký negativní efekt bohatství, návrat k „normálu“ trhů v tom smyslu, že poskytují mnohem lepší, realistické signály o stavu světa. Jedním z vedlejších efektů je, že úvěrové trhy budou fungovat lépe, může existovat méně zombie společností a lepší alokace kapitálu, ačkoli pravděpodobný dopad na hospodářský cyklus bude mít zkracující se účinek.

Dluhové břemeno

Prostředí, kde jsou inflace a úrokové sazby „méně nízké“ zadlužení, se zase hůře řídí a na rozvíjejících se trzích již dochází k malým dluhovým krizím. Jedna moje docela dramatická hypotéza je, že v roce 2024 (stém výročí dluhové krize z roku 1924) máme světovou dluhovou konferenci, jejímž cílem je snížit úroveň dluhu prostřednictvím velkého programu restrukturalizace a odpuštění. Takovou konferenci si možná vyžádá pouze krize ve stylu roku 2008 – která při současném tempu není nad rámec politiků.

To je dramatický scénář a pravděpodobnější je, že dluhové břemeno napříč zeměmi a společnostmi činí opakování dlouhých expanzních cyklů z nedávné minulosti těžko sledovatelným činem.

Zůstávám u dluhu a moje oblíbené srovnání je mezi rychlostí oteplování klimatu (percentuální hodnocení současných průměrných světových teplot) a rostoucím zadlužením. Obojí je symptomem, ani ne tak globalizace, jako spíše neudržitelného rozvoje – v obou případech narůstají téměř existenční rizika a kolektivní akce se s nimi nedaří vypořádat. Takže stejně jako se světová ekonomika zotavuje z dluhové krize v roce 2024, převrátí se v roce 2028 v klimatické krizi.

Dost doom štvaní, ale chci se zaměřit na kolektivní akci. V nedávné minulosti byly velké rozvinuté a rozvíjející se ekonomiky světa synchronizovány dvěma způsoby. Za prvé, strukturálně v tom, že Západ poskytoval kapitál a spotřebu, zatímco Východ přinesl výrobu. To je nyní narušeno – ve velmi širokém slova smyslu, Západ chce obnovit pevninu, zatímco východ je rád, že spotřebovává zboží, které vyrábí, a stále více si užívá svého vlastního bohatství.

Za druhé, politika napříč bloky byla koordinována, nebo alespoň existoval pocit otevřenosti a plynulosti politických diskusí – Plaza Accord je raným příkladem, stejně jako „Výbor pro záchranu světa“, který dovedl asijskou krizi ke konci. a pak intervence G20 v roce 2008 je další. Dnes spolu Čína a USA sotva mluví a myšlenka strategické autonomie znamená, že Evropa musí stále více dbát na sebe.

Konečná složitost hospodářského cyklu spočívá v tom, že se mění tolik aspektů ekonomiky – povaha a struktura práce, znepokojivý trend nízké produktivity, ekonomické nevýhody vysoké nerovnosti bohatství a způsob, jakým se bude představa strategické autonomie deformovat. investiční trendy. To způsobuje velký ekonomický hluk a mám pocit, že to všechno přispívá ke světu, kde je hospodářský cyklus neustále narušován a kde podniky a tvůrci politik musí uvažovat v termínech čtyřletých než desetiletých hospodářských cyklů.