Návrat k „jednosměrné řehtačce pro odsouzení bílých límečků“? Úvahy o poznámkách generálního prokurátora Merricka B. Garlanda a asistenta generálního prokurátora Kennetha A. Polite Jr. v Institutu ABA o kriminalitě bílých límečků

Začátkem tohoto měsíce ve výročním institutu pro kriminalitu bílých límečků provozovaném Americkou advokátní komorou vystoupili generální prokurátor Merrick B. Garland a zástupce generálního prokurátora pro trestní oddělení Kenneth A. Polite Jr. (zde a zde) zdůrazňující určité priority ministerstva spravedlnosti s ohledem na kriminalitu bílých límečků. Jejich zastřešující sdělení byla jednoduchá: Ministerstvo spravedlnosti bude upřednostňovat stíhání jednotlivců odpovědných za korporátní zločiny, stejně jako práva obětí trestných činů bílých límečků. Projevy však zůstaly nezodpovězeny, klíčové otázky o tom, co to znamená upřednostňovat individuální odpovědnost a práva obětí – včetně toho, zda ministerstvo spravedlnosti hodlá usilovat o zvýšení trestů pro obžalované v případech bílých límečků – a právě odpovědi na tyto otázky by mohly nakonec utvářet agendu bílých límečků této DOJ.

V projevech pan Garland i pan Polite zdůraznili prioritu ministerstva spravedlnosti stíhání jednotlivců v souvislosti s korporátní kriminalitou. Pan Garland vysvětlil, že stíhání jednotlivců za trestné činy bílých límečků je „první prioritou“ ministerstva spravedlnosti, protože „korporace jednají pouze prostřednictvím jednotlivců“, „pokuty uložené jednotlivým provinilcům pociťují spíše tito provinilci než akcionáři nebo neživé organizace,“ vyhlídka osobní odpovědnosti“ je „nejlepším odstrašujícím prostředkem proti podnikové kriminalitě“ a „je nezbytná pro důvěru Američanů v právní stát“. V tomto posledním bodě pan Garland zdůraznil, že „právní stát vyžaduje, aby neexistovalo jedno pravidlo pro mocné a jiné pro bezmocné; jedno pravidlo pro bohaté a druhé pro chudé." Je to proto, že, řekl pan Garland, „podstatou právního státu je, že s podobnými případy se zachází stejně“ a „neschopnost agresivně stíhat korporátní zločiny vede občany k pochybnostem, že jejich vláda dodržuje tento princip.“

Pan Zdvořilý zopakoval témata pana Garlanda a zopakoval, že „první prioritou ministerstva v trestních případech korporací je stíhat jednotlivce, kteří se dopouštějí nekalých praktik společností a profitují z nich.“ Pan Polite řekl, že „korporace páchají zločiny stejným způsobem, jakým páchají jiné činy – prostřednictvím lidí“, az tohoto důvodu bude ministerstvo spravedlnosti tyto lidi stíhat „v maximálním rozsahu, který naše zákony umožňují“. (Samozřejmě, že podobné zprávy doručili úředníci DOJ v předchozí správě. Například v květnu 2018 řeč na další konferenci bílých límečků tehdejší náměstek generálního prokurátora Rod Rosenstein zdůraznil odhodlání ministerstva spravedlnosti stíhat jednotlivce a vysvětlil, že „naším cílem by v každém případě mělo být snížit pravděpodobnost výskytu dalšího porušení trestáním jednotlivých provinilců“. Na konci Trumpovy administrativy však stíhání bílých límečků dosáhlo all-time low.)

Pan Polite také diskutoval o závazku ministerstva spravedlnosti obhájit zájmy obětí finančních trestných činů a řekl, že „[z]vážení obětí musí být v centru našich případů bílých límečků“. Za tímto účelem učinil pan Zdvořilý tři konkrétní prohlášení. Nejprve pan Polite oznámil, že ministerstvo spravedlnosti „přidá koordinátora obětí“ do front office, „se zodpovědností za otázky obětí trestných činů a dále prosazuje konzistentnost v našem přístupu v rámci celé divize.“ Za druhé, pan Polite oznámil, že supervizoři ministerstva spravedlnosti „provádějí hodnocení nástrojů a zdrojů našich složek pro soudní spory, které podporují zájmy obětí v našich případech nebo pomáhají obětem rychle a důkladně hlásit finanční trestné činy.“ Za třetí, pan Polite oznámil, že v budoucnu budou státní zástupci ministerstva spravedlnosti „žádat společnosti, aby se v rámci svých prezentací Filip Factors více zabývaly problémy obětí“.

Kromě konkrétních návrhů pan Polite rozvedl téma pana Garlanda o tom, že se jedná o podobné případy, a uvedl, že „když mluvíme o obchodu s drogami a násilí, všichni nemáme problém vyvolat představy o odpovědnosti za zločince.“ "Ale pouhá zmínka o individuální odpovědnosti v případech bílých límečků," pokračoval pan Polite, "je v naší praxi přijímána jako šoková vlna." Pan Polite zdůraznil, že „[ta] nekonzistence, to pokrytectví je dalším důvodem, proč někteří zpochybňují důvěryhodnost našeho systému trestního soudnictví.“

Deklarované závazky pana Garlanda a pana Politea stíhat viníky a obhajovat zájmy obětí trestných činů na jejich povrchu se zdají být v souladu s dlouhodobými prioritami ministerstva spravedlnosti. Ale jejich poznámky nechávají minimálně dvě důležité otázky nezodpovězené.

Za prvé, a to nejdůležitější, když pan Garland mluví o dodržování pravidla, že „se stejnými případy se zachází stejně“, co přesně má na mysli? Pan Garland a pan Zdvořilý každý vyjádřili tuto myšlenku různými způsoby, jako když navrhli, že by nemělo existovat „jedno pravidlo pro bohaté a jiné pro chudé“ (pan Garland) nebo určité „pojmy odpovědnosti“ za „obchodování s drogami a násilí“, ale ne pro „případy bílých límečků“ (pan Zdvořilý). Ani pan Garland, ani pan Polite přesně nevysvětlili, co to může znamenat jednat jako s případy stejně, nebo s bohatými jako s chudými, nebo „obchodování s drogami a násilí“ jako „případy bílých límečků“. Tyto zprávy však naznačují, že toto ministerstvo spravedlnosti má v úmyslu vyvinout úsilí ke zvýšení trestů, které požaduje pro jednotlivé obžalované bílými límečky.

Když pan Garland řekl, že nemůže existovat jedno pravidlo pro „mocné a jiné pro bezmocné“ a „jedno pravidlo pro bohaté a druhé pro chudé“, vyplývá z toho, že obžalovaní s bílými límečky (mocní, bohatí ), by neměly dostat propustku, když obžalovaní z pouličních zločinů (bezmocní, chudí) čelí přísným trestům. Zdálo se, že pan Zdvořilý potvrzuje tento význam, když mluvil o „nedůslednosti“ a „pokrytectví“ zacházení s pouliční kriminalitou jinak než s kriminalitou bílých límečků.

Ani pan Garland, ani pan Polite výslovně nemluvili o tom, že by pro obžalované s bílými límečky požadovali vysoké tresty. Projevy jednoduše požadovaly rovné zacházení se srovnatelnými případy. Doslovné čtení projevů tímto způsobem by mohlo dokonce naznačovat, že pan Garland a pan Zdvořilý hodlají v případech bílých límečků usilovat o mírnější řešení. Koneckonců, žalobci v celé zemi, včetně manhattanského okresního prokurátora Alvina Bragga, stejně jako žalobci ve Philadelphii, Los Angeles a San Franciscu, mimo jiné zásady navržený tak, aby snížil tresty v případech obchodování s drogami a (v menší míře) násilí. Takoví žalobci čelili značným kritika, ale také sbíraly podpora. Když pan Garland a pan Zdvořilý mluví o tom, že zacházejí s podobnými případy – s případy bílých límečků na stejné úrovni s případy zahrnujícími pouliční kriminalitu – je alespoň teoreticky možné, že mají v úmyslu sdělit, že se budou snažit ráčnou dolů tresty za kriminalitu bílých límečků, stejným způsobem se někteří žalobci snaží snížit tresty za pouliční kriminalitu.

Zdá se však přinejmenším velmi nepravděpodobné, že by pan Garland a pan Polite měli v úmyslu sdělit jakýkoli záměr usilovat o snížení trestů za kriminalitu bílých límečků v souladu s přístupy některých státních zástupců po celé zemi k pouliční kriminalitě. Uvěřitelnější výklad jejich poznámek je právě opačný: že o to hodlají usilovat ráčnou nahoru tresty za kriminalitu bílých límečků: Stejně jako náš federální systém vyměřuje přísné tresty za pouliční kriminalitu, jak se zdá, zajistí, že systém udělí srovnatelně vysoké tresty za korporátní zločiny. Ani pan Garland, ani pan Zdvořilý to neřekli přímo, ale je těžké přijít s přirozenějším výkladem jejich poznámek o tom, že se jedná o podobné případy.

Na myšlence, že by se tresty bílých límečků měly zvýšit až na úroveň trestů za pouliční zločin, však není nic nového. Myšlenka je stejně stará – a tak problematická – jako samotná směrnice Spojených států pro trestání. Před více než deseti lety v článku z roku 2011 s názvem „Někdy je lék horší než nemoc: Jednosměrná trestná ráčna pro bílé límečkyCarlton Gunn a Myra Sun poznamenali, že „americká komise pro rozsudky od roku 1987 tvrdě pracovala a postupně zmenšovala rozdíly mezi tresty za trestné činy bílých límečků a zločiny, jako jsou násilí, krádeže a střelné zbraně, prostřednictvím dodatků k rozsudkům. pokyny.” V důsledku toho, jak napsali, „rozpor“ ve větách „mizí“. Autoři uznali, jak odstranění této nerovnosti také odstraňuje nebo zmírňuje „problém lidských práv spočívající v rozdílech mezi obžalovanými, jejichž rozdíly mohou mít kořeny v rasových, třídních a sociálních faktorech“ – problémy, o nichž pan Garland a pan Polite zmiňovali, že přetrvávají jedničky. Autoři však tvrdili, že Trestní komise zaútočila na tento „problém nesourodosti ve výkonu bílých límečků a „dělnických límečků“ „nesprávným způsobem, a to hrubým zvýšením trestů za trestné činy bílých límečků“. Nárůst trestů pro bílé límečky, vysvětlili, je vysoce problematický a „upozorňuje na další problém lidských práv v této zemi – bez váhání a hrubě nadměrné využívání uvěznění jako údajného léku na zločin“.

Stejná kritika, kterou tito autoři vznesli na Trestní komisi a Směrnice k odsouzení v roce 2011, by se dnes mohla stejně vztahovat na jakýkoli záměr, který pan Garland a pan Zdvořilý mohou mít za účelem zvýšení trestů v případech bílých límečků. Zaprvé v zemi, kde „uvězňujeme lidi na mnohem delší dobu. . . než v jiných zemích prvního světa,“ dalo by se rozumně položit otázku, proč by ministerstvo spravedlnosti požadovalo nějaké podstatné zvýšení trestů za korporátní zločiny – nebo jakékoli zločiny – spíše než čistě po snížení trestů za dělnické zločiny. Spíše než zvýšení trestu to Bidenova administrativa slíbila snížit vězeňskou populaci. Za druhé, myšlenka, že by zločiny bílých límečků měly být trestány přísněji, jak zdůrazňují autoři studie z roku 2011, není řádně zakořeněna v žádném „empirickém výzkumu“. Za třetí, jak autoři také poznamenávají (a jak jsem o tom psal jinde), „zdá se, že dlouhé tresty nejsou nutné k odrazení od zločinu“, možná „zejména v případě pachatelů bílých límečků“.

„Narůstající“ zájem ministerstva spravedlnosti o prosazování bílých límečků (abych použil slovo pana Garlanda) by mohl potenciálně pramenit z domnělého selhání předchozí administrativy při agresivním řešení zločinu bílých límečků a z neoficiálních příkladů zdánlivě mírné dispozice. Do budoucna se teprve uvidí, zda bude ministerstvo spravedlnosti ve skutečnosti agresivně usilovat o zvýšené tresty v případech bílých límečků způsobem, který se vymyká jiným snahám o reformu trestního soudnictví.

Druhá otázka vznesená – ale nezodpovězená – zejména poznámkami pana Politeho je, jak ministerstvo spravedlnosti vezme v úvahu zájmy obětí v případech bílých límečků. Pokud mají být zohledněny zájmy obětí – a pan Polite navrhl, že tyto zájmy budou pečlivě zváženy – je počáteční otázka pro státní zástupce a obhájce ministerstva spravedlnosti jednoduchá: Kdo jsou oběti? V některých případech je odpověď snadná. Pan Polite například zdůraznil „40,000 XNUMX obětí podvodného schématu Bernieho Madoffa po celém světě“. V mnoha dalších případech bílých límečků však identifikace obětí není tak snadná. Není například jasné, kdo jsou oběťmi schémat obchodování zasvěcených osob. Nějaký argumentovat že obchodování zasvěcených osob je zcela zločinem bez obětí. Podobně někteří tvrdí, že neexistují žádné oběti spoofing, další trestný čin bílých límečků, o který státní zástupce stále více zajímá. V jiných případech jsou oběťmi trestných činů bílých límečků velké instituce nebo vlády ztráty jsou rozptýlené a nepociťují je přímo jednotlivci, na rozdíl od případu pana Madoffa, kde identifikovatelné oběti přišly o své celoživotní úspory. Institucionální a vládní oběti nejsou o nic méně hodné pozornosti, ale zločiny, které viktimizují instituce, se pravděpodobně (i když ne nutně) liší ve stupni zavinění od zločinů, které viktimizují jednotlivce.

Pan Polite uznal, že „v prostoru bílých límečků, zejména v korporátním kontextu, není identifikace osob poškozených a postižených trestným činem vždy přímočarým cvičením.“ Ale i když uznal tuto důležitou otázku, jeho řeč ponechala otevřenou ještě jednu: Pokud se ministerstvo spravedlnosti bude dívat na újmu obětem jako na důležitý faktor při posuzování vhodné dispozice v případě bílých límečků, jak bude ministerstvo spravedlnosti zacházet s bílými límečky? případy, které nemají identifikovatelnou oběť? Nebo ti s korporátními nebo vládními oběťmi a rozptýlenými ztrátami? Je ministerstvo spravedlnosti připraveno nabídnout mírnější opatření v případech bílých límečků, které nemají identifikovatelné oběti? A pokud ne – pokud ministerstvo spravedlnosti zamýšlí požadovat přísné tresty v případech bílých límečků bez ohledu na přítomnost jednotlivých obětí – pak skutečně ministerstvo spravedlnosti zamýšlí zohlednit zájmy obětí při určování dispozic případů?

Ohledně deklarovaných zájmů pana Garlanda a pana Politeho na individuální odpovědnosti a právech obětí v případech bílých límečků je málo co řešit. Ale do té míry, do jaké lze jejich projevy číst, aby signalizovaly, že ministerstvo spravedlnosti reflexivně ustupuje k názoru – starému desetiletí –, že by se měly zvýšit tresty pro bílé límečky, měli by tvůrci politik v ministerstvu spravedlnosti pečlivě zvážit, zda tento přístup, a nárůst vězeňské populace, který s tím souvisí, skutečně slouží cíli zacházet s podobnými případy.

Ariel Cohen, spolupracovník ve firmě, pomáhal s přípravou tohoto blogového příspěvku.

Chcete-li číst více od Brian A. Jacobs, prosím navštivte www.maglaw.com.